Nezaměstnanost před deseti lety a dnes

V roce 2000, když vrcholila transformace, deset let odkládaná kvůli tomu, že si kapitalismus chtěli nejdřív zkusit zdejší kapitáni průmyslu, to bylo podobné. Ovšem s jednou dost podstatnou výjimkou: počet volných míst byl tenkrát vyšší. Zatímco dnes na jedno volné místo připadá statisticky kolem 11 nezaměstnaných, v reálu se jich na jedno volné místo, jako se to stalo například ve Stříbře po odchodu firmy Alcoa do Rumunska při vyhlášeném konkursu na místo prodavačky v drogerii, mohou hlásit i desítky.

Před deseti lety však podnikatelé marně sháněli zaměstnance, pokud vyžadovali například práci o víkendech anebo za jiných nestandardních podmínek. Obléhány zájemci nebyly ani soukromé agentury, které zprostředkovávaly práci, a to včetně dělnických profesí, na omezenou dobu. Potenciál pracovních sil tehdy zadržovaly neperspektivní podniky a nerealistické plány na jejich revitalizaci, které jenom pouštěly státní pokladně žilou. Ještě přetrvávaly zvyky z minulosti, kdy bylo zaměstnání považováno nikoli za hodnotu, nýbrž za samozřejmou, zhusta nepříjemnou povinnost. Panoval pocit, že stát může být rád, když lidi vůbec pracovat chtějí a musí se jim tedy o práci postarat.

V 90. letech měli mnozí zaměstnanci Škody-Volkswagen, katapultovaní do pracovního světa se zcela jinými požadavky na produktivitu a disciplinu než bylo v kraji zvykem, například pocit, že by za svou práci měli dostávat podstatně víc. Vydělávali sice nadprůměrně, ale jejich prosperující podnik čněl v tehdejším měkkém prostředí české průmyslové krajiny jako hora Říp. Leckoho to svádělo k úvahám, jestli se ta dřina vůbec vyplatí, když si soused chodí do práce odpočinout a s melouchy si přijde na slušné peníze taky. Teprve se vzrůstající nezaměstnaností koncem 90.let začínali lidé chápat, že pracovní místo v perspektivní firmě je hodnotou samo o sobě.

Už tehdy bylo totiž zřejmé, že v moderní společnosti se spíš než práce jako takové začíná nedostávat jejího zcela specifického druhu: A to pevného zaměstnání od šestnácti do šedesáti při neustále klesajícím počtu pracovních hodin a stoupající mzdě. Tedy práce pět dnů týdně s pevně stanovenou pracovní dobou a přestávkou na oběd, s vestavěným mechanismem postupu, který se řídí odkroucenými lety a je provázen ochrannými předpisy, nemocenskou, příspěvky na zvyšování kvalifikace a dalším sociálním komfortem. Na západ od našich hranic se už tehdy ukazovalo, že takový druh práce je pro zaměstnavatele pod konkurenčním tlakem stále obtížněji financovatelný.

Nynější nával na místo prodavačky ve Stříbře ukazuje, jak zásadně se u nás základní přístup k zaměstnání za těch pár let změnil. A určitě ne jenom proto, že podpory v nezaměstnanosti lidem na jejich dnešní standard často nestačí. Je to dobrý předpoklad k tomu, co českou společnost v nejbližší době čeká: totiž zásadní strukturální změna zdejší ekonomiky směrem od velkomontoven k sofistikovanějším provozům. Což neznamená, že by tady snad zcela zmizely jednoduché výroby: jen by měly vyrábět komponenty pro technologicky náročné produkty, na kterých by měla do budoucna česká ekonomika stát. Vývojová centra tady pro ně už vznikla a v budoucnu jich ještě přibude. A starostům došlo, že dalším podstatným sloupem ekonomiky v jejich obcích se do budoucna musejí stát zdejší malé podniky s pevnou vazbou na region. Paleta výrobků a služeb musí být prostě co nejpestřejší. Strukturální změny tohoto druhu už probíhají. Ještě bude ovšem trvat, než se projeví i na číslech o nezaměstnanosti. Dnešní předpoklady jsou ale lepší než před deseti lety, a to nejen mentálně: Struktura ekonomiky, která se tady dotváří teď, je totiž už zcela srovnatelná s vyspělými zeměmi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .