Nezájem ČEZu o obilí

Diskuse o spalování obilí v elektrárnách by se určitě nevedla, kdyby sýpky nebyly plné obilí z loňské sklizně v době, kdy je na dohled sklizeň letošní. Zemědělci soudí, že technickými problémy, o kterých mluví energetici, je ve skutečnosti cena suroviny. Elektrárny nabízely tisícovku za tunu, což zemědělcům připadalo málo. V případě státního výkupu totiž za tunu mohou mít přes tři tisíce a za krmné obilí dva. Jenomže také nic, pokud stát nevyřeší problém, jak obilí uskladnit, či vyvézt. Znepokojení zemědělci tedy ani tak neřeší dilema, zda budou z obilí nakonec rohlíky anebo kilowaty, ale otázku, kolik bude za tunu. Přebytečných tun je u nás půl milionu, a to jsme na tom ještě dobře proti takovému Maďarsku, kde obilí přebývá šestkrát tolik.

Receptů na to, jak prodat nadprodukci, mnoho není. Perspektivnější je přemýšlet, jak se nadprodukci vyvarovat. Nemusí se nutně jednat o zalesňování či přeměnu lánů na golfová hřiště. Zemědělci by měli vyvinout tlak na to, aby stát urychleně přijal strategii využívání alternativních zdrojů energie, protože živobytím zemědělců by se vedle pšenice mohla stát bionafta, biolíh či biomasa. Potíž je v tom, že na příjem zemědělců z produkce surovin pro tyto komodity někdo doplatí, respektive méně vydělá. Až budou zemědělci přemýšlet, kam vysypat svou nadprodukci, měli by zvážit, zda lepší adresou než Ministerstvo zemědělství není třeba Energetický regulační úřad, který cenově znevýhodnil směsné palivo. Spalovat s uhlím biomasu přestalo být výhodné. A poučení? Uhelná lobby je vlivnější než ta zemědělská.