Neuvěřitelné: Češi jsou ekonomickými tygry

Málokdo si myslel, že k něčemu takovému může dojít. Nezdálo se to v roce 1999, když končila nepříjemná recese. Pochyboval o tom každý při oživení počátkem nového století. A při zpomalení růstu po nástupu Špidlovy vlády to také na nějaký výjimečný úspěch nevypadalo. Neočekávané se však stalo skutkem. Česko roste nejrychleji ze všech evropských zemí.

Existují k tomu dva významné důvody. Prvním je nepochybně vstup do Evropské unie. Účast ve spolku vyspělých zemí přirozeně táhne Čechy ekonomiku nahoru, cizinci se nebojí investovat, byly zrušeny obchodní bariéry.

Druhou příčinou je populační boom, který Česko zaznamenalo koncem sedmdesátých let. Na pracovním trhu se zabydlely silné ročníky a na produkci je to jaksepatří vidět.

Můžeme se chválit i v několika dalších ohledech. Přece jen se ukázalo, že zdejší školy nejsou tak špatné. Dokáží vychovat dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu, o kterou je mezi zahraničními investory zájem.

V neposlední řadě nám prospěl směr politiky po listopadu 1989. Česko bylo vždy zemí konsenzu. Pravicové i levicové vlády vždy trvaly na tom, že všechny liberální ekonomické reformy musí být sociálně únosné. Je fakt, že se tím potřebné změny dost často odkládaly. Nakonec k nim ale došlo, přitom fázové zdržení proti sousedním zemím Čechům spíše prospělo.

Maďarsko i Polsko začínaly z nižší úrovně ekonomického rozvoje a jejich reformy proběhly mnohem více v rámci šokové terapie, než v Česku. Výsledkem byl rychlý ekonomický růst v devadesátých letech - ovšem také vysoká nezaměstnanost v Polsku a nezvladatelný deficit státního rozpočtu v Maďarsku.

Ještě poučnější je příklad ze Slovenska. Slováci v posledních letech Čechy udivovali svým hospodářským růstem. Ten vznikl v reakci na stagnaci v dobách premiéra Mečiara. Dnes Češi srovnali krok a Slováky v růstu předstihli, konkrétní ekonomická situace v Česku je přitom významně lepší. Svědčí o tom fakt, že čeští zaměstnanci berou o polovinu víc než Slováci, nehledě na nižší kurs slovenské koruny. Česko vycházelo z vyšší základny ekonomického rozvoje, svůj potenciál však dokázalo beze zbytku zužitkovat. Když to tak půjde dál, dosáhneme za deset let evropského průměru.

Dobrou zprávu každý slyší rád a je vlastně příjemné ji vyslechnout do konce. Je to i rozumné, protože je možné se na informace podívat také z druhé strany.

Můžeme se tedy vrátit zpátky a uvědomit si, v čem se skrývají rizika. První leží v nevinné větě, že Česko dokázalo beze zbytku prodat svůj potenciál. Tím se myslí, že Česko mělo dostatek zaměstnanců zvyklých pracovat v průmyslu, převážně v tom strojírenském. Proto u nás vzniklo tolik automobilek, už dnes však je jasné, že nabídka české pracovní síly dochází. Možná se ještě najdou nějací lidé na nezaměstnaností postiženém Ostravsku, ale například v kolínské automobilce musejí čím dál více spoléhat na Slováky, Poláky a Ukrajince. Jak tedy půjdeme dál?

Další riziko se skrývá při chvále generace "Husákových dětí", narozených v sedmdesátých letech. Dnes to jsou výkonní lidé, kteří do sociálního a zdravotního systému spíše přispívají. Časem se však přihlásí stáří a nemoci a spolu s tím výdaje na penze a zdravotnictví. Co s tím tedy uděláme?

Také vstup do Evropské unie můžeme vidět z té méně pozitivní stránky. Dnes nás ještě Evropa táhne, to se však změní nejpozději ve chvíli, kdy Česko vstoupí do eurozóny. Dostat se do ní je nezbytné, pokud se nějaká země chce dostat do vyšší ekonomické ligy. Zvládneme ale přechod do dospělosti? Odpovědi na všechny otázky jsou známé.

Česko musí objevit nové možnosti svého rozvoje, tedy investovat do lidí. Většina lidí by měla získat lepší vzdělání, než které stačí na práci v průmyslovém podniku. Stále víc firem by mělo podnikat ve výzkumu. To tedy za prvé.

Na stárnutí populace nás musí připravit reformy zdravotnictví a penzí. Pokud lidé nezačnou na stáří spořit ještě mimo státní systém, nikdy společnost své stárnutí nezvládne.

Přijetí eura znamená snížit státní deficit na snesitelnou úroveň a také udržet pod kontrolou inflaci. Zároveň se neobejdeme bez významných reforem na trhu práce. Pracovní síla v Česku nesmí být tak drahá vinou různých sociálních odvodů ani tím, že zaměstnance prakticky nejde propustit. Přitom je třeba hledět, aby se zachoval přiměřený sociální komfort.

Situace je příznivá a výčtem potřebných reforem je jasné, k čemu se dá využít. Teď vzniká nová vláda. Jestli je odpovědná, to poznáme podle toho, jak se postaví ke vzdělávání, zdravotnictví, penzím, poměrům na pracovním trhu a k deficitu státních financí. Ke změnám nebude nikdy lepší příležitost, než je dnes.

Novou vládu stačí hodnotit podle pěti kritérií a hned bude všechno jasné.