Nesrozumitelné pohnutky "lesního vraha"?

Zůstal (cituji) "tajuplným, strach vzbuzujícím vládcem nad naším životem a smrtí". Tak píše týdeník Respekt, který připouští, že osobnost pachatele je záhadou, na jakou jsou i zdejší odborníci krátcí. Z referencí médií (včetně Respektu) se zdá, jako by nám zcela chyběl rámec porozumění, tedy představa kontextu lidského prožívání a sebeprožívání, která dovolí takové jednání pochopit alespoň jako možnost.

Motivy odsouzeného, které ho pohnuly k trojnásobné vraždě, samozřejmě neznám, ale nemám ten pocit jejich zásadní nesrozumitelnosti. Z toho, co dal přes svou neochotu komunikovat najevo, lze vyvodit přinejmenším několik hypotéz. Zdá se, že jeho jednání bylo předem koncipované a že směřovalo k cíli, který byl pro něho osobně velmi důležitý. Jako by si uložil "bobříka". Nebyl by v takovém případě zdaleka jediný. Slýchám o lidech, vesměs mladých, kteří mají potřebu dokázat sobě nebo světu svou vlastní svébytnost, resp. autonomii tím, že se projeví nekonformně, že překročí nějaké vžité tabu, a sám jsem se s řadou takových i setkal.

Je to motiv blízký tomu hérostratovskému, jehož výskyt je dosti častý. Hérostratos podpálil před cca půltřetím tisíciletím chrám bohyně Artemis v Efesu, aby se stal slavným. Jenže Viktoru Kalivodovi - na rozdíl od antického hrdiny a jeho četných napodobitelů - nešlo o reakci publika, o jeho konsternaci, o potlesk, pohoršení. Tuším, že tím "bobříkem" chtěl ujistit sám sebe. Překonat skličující pocit nicotnosti vlastní existence tím, že sám sobě dokáže svou neodvislost, a to krajním způsobem: odvahou překročit základní tabu lidského společenství, formulované přikázáním "nezabiješ". - Descartes, jeden u otců filozofie novověku, pravil: "Myslím, tedy jsem." Možná, že v Kalivodově případě platí: "Dokážu i zabít, tedy jsem". - Připomněli se mi tři mládenci z Bíliny, údajně slušní hoši, kteří loni po přípravě ubodali a utloukli kamarádku "jen tak".

I Kalivodovy oběti, v podstatě náhodné, byly pro něj pouhými nástroji. Tak jako pro mladíka jistého typu, který si své chlapství dokáže tím, že někomu, kdo se mu namane, rozbije obličej, anebo přiměje dívku (násilím či svedením) k pohlavnímu styku. Tato instrumentalizace bližního, v Kalivodově případě krajně důsledná, však v méně důsledné podobě není v současné společnosti něčím zcela neobvyklým.

Také absence pocitu viny, nebo aspoň jeho vnějškových projevů, je dosti častá. Setkáváme se s ní nejen u mladistvých zločinců, u pachatelů dopravních nehod, ale i u renomovaných činitelů, kteří spáchají zjevnou nepravost, ale pak notoricky ujišťují, že se ničeho špatného nedopustili.

Kladu si otázku, zda Viktor Kalivoda není (podobně jako kdysi Dostojevského Raskolnikov nebo Camusův Cizinec) symptomem, v němž se v radikální podobě zračí cosi neblahého, čím se ohlašuje tzv. duch doby a co má vlastně povahu trendu. A zda ta údajná nesrozumitelnost Kalivodovy motivace není projevem sdílené neochoty vzít tento trend v úvahu a pátrat po jeho důvodech.