Neprůhledná budoucnost Mostu

Dodejme, že podezření jsou skutečně hrozivá: zájemci o privatizaci podplácejí politiky, peníze na nákup sehnali v bůhvíjakých, možná dokonce zločineckých kruzích, anebo ještě hůř - zaplatí z peněz, které jsou v privatizovaných společnostech uloženy na rekultivaci zničené krajiny.

Tak by se dalo pokračovat, bez důkazů a o to razantněji. Samozřejmě, ti, kteří podobná podezření vyslovují nemusí být paranoici, protože vyjmenované věci se už staly. A privatizace dolů je tak prapodivně vyhlášena, že k podobným spekulacím přímo vybízí. Podobné věci ale vlastně nejsou důležité. Ať doly koupí ten či onen, kromě očekávaného zisku si také kupuje velký problém - totiž několik set kilometrů čtverečních měsíční krajiny, kterou musí proměnit v něco normálního. Možná něco podobného existuje ještě jinde na světě, v evropských poměrech je to ale nevídané. Člověk si to ani nedokáže představit, ani uvědomit, když se náhodou do severních Čech dostane. Dvě totality se tu zapsaly přímo do tváře přírody, bezohlednost nacistů i komunistů se snažila z kraje vyrabovat, co jen šlo. Následky nikoho nezajímaly. Všechny řeči o rekultivaci byly až do devadesátých let pouhou propagandou, protože se dalo do pořádku jen 50 čtverečních kilometrů krajiny zničené těžbou. Během posledních deseti let se přitom jen z důlních peněz podařilo rekultivovat čtverečních kilometrů sto.

Lze předpokládat, že spolu s tím, jak se budou poměry v Česku vracet do normálu občanské společnosti, bude se zvětšovat tlak, aby se dal do pořádku také nepořádek po dolech v Podkrušnohoří. Ten nepořádek přitom nekončí jen tváří krajiny. V kraji zůstali lidé, kteří byli z dolů propuštěni a kteří nemají žádnou kvalifikaci. Nezaměstnaných jich jsou tisíce a představa, že uživit se dá pouze prací, je na Mostecku dávno zapomenuta. V poničené krajině a s lidmi, kteří už zapomněli, jaké to je chodit práce, se nedá podnikat a proto pod Krušnými horami nejsou prakticky žádné průmyslové podniky - odmyslíme-li si chemičku v Záluží a pět uhelných elektráren. Zahraniční firmy se na Mostecko a do přilehlých okresů příliš nechystají.

Co s tím dál a jak pomoci? Stát dosud žádný program nevytvořil a místní lidé vymýšlejí pomoc podle svého. Pak na vládě žádají, aby za ní zaplatila. Jediný plán, který zatím běží, je takzvaná revitalizace. Vláda ještě za Zemana přislíbila, že věnuje na Severozápad patnáct miliard. Ty jsou postupně rozdělovány rovněž v poněkud neprůhledném výběrovém řízení. Úředníci na ministerstvu průmyslu vymýšlejí projekty rekultivací a přidělují je firmám z regionu. Záchrana tedy udržuje hospodářství Mostecka v začarovaném kruhu: všechno záleží na dolech, ty ale běží pouze setrvačností a budou v dohledné době - možná do třiceti let - zavřeny. Vláda si neví rady a kraj se dosud nedokázal otevřít, i když se o to víceméně poctivě snaží. Teď se odpovědnost předává tomu, kdo bude na severu těžit uhlí. Měl by se zavázat, že se revitalizačních programů aktivně zúčastní.

Tento vládní požadavek se zdá být podivný, téměř socialistický. Ve skutečnosti ale naznačuje faktickou odpovědnost nového vlastníka dolů. V jeho sousedství by se měla postupně rozvíjet nová hospodářská odvětví, která převezmou starost o prosperitu regionu, když těžba skončí. Pokud tedy z Marsu nespadne nějaký jiný investor, který všechno na severu zachrání. Z celé České republiky je ale Mostecko posledním regionem, kam by vůbec někdo chodil investovat. Nepsaná odpovědnost za budoucnost je tím hlavním, proč není novému vlastníkovi dolů co závidět.

A jako by si to nikdo neuvědomoval a každý viděl jen moc v regionu a kolotoč miliard. V Mostě je velké divadlo, které hraje Shakespeara, Kleista a bratry Mrštíky. Přes ulici je v jednom z paneláků vinárna, kde se prodává produkce mosteckého vinařství - dvacet druhů vín a některá na úrovni moravských. Nad Mostem je na čedičovém vrchu hrad Hněvín, úzkostlivě opravený z peněz magistrátu.

Snaha všech, kdo chtějí na Mostecku zůstat, jde jediným směrem - obnovit kraj, aby se v něm dalo žít a lidé na něj mohli být hrdí. Dosud to ale jde pouze z peněz, které se získají další těžbou a ničením krajiny. V samém základě je tedy úsilí mosteckých patriotů zpochybněno - a dobře si to někteří z nich uvědomují. Jak se dá také věřit, že tu vznikne něco nového? Vždyť hlavním projektem je napuštění tříkilometrového jezera, které by zaplnilo jámu po dole Ležáky. Dokonce na projektech to vypadá jako málo věrohodné a jako nemožné uskutečnit. Mnohem víc než privatizace je neprůhledná budoucnost kraje.

Na Mostecku je nutné splnit řadu nemožných úkolů. Privatizace bude úspěšná, pokud ukáže cestu aspoň za nejbližší roh.