Nepilotované letouny

Inovací, která zásadně změní způsob válčení i našich úvah o něm, je zavedení bezpilotních letadel. Pilota pochopitelně mají, ale ten nesedí v kokpitu, ale často tisíce kilometrů daleko. Ještě před pár lety byly tyto stroje jen malými letadélky používanými pro průzkum, dnes se jedná o velké letouny s dalekým doletem, výbavné raketami a bombami. Používá je několik desítek zemí, ale největším uživatelem těchto tichých, ale nebezpečných strojů je nepochybně armáda Spojených států a CIA.

Jejich nečekaným příznivcem je Barack Obama, nositel Nobelovy ceny míru. On sám pravděpodobně sdílí přesvědčení mnoha jiných expertů, že jde o relativně humánní způsob vedení války. Během jednoho roku provedly bezpilotní stroje více útočných operací, než tomu bylo během osmi Bushových let. V letošním roce má počet útoků vzrůst na dvojnásobek. Většinou jde o bojiště v Pákistánu a Afghánistánu, ale i Iráku, Súdánu a Jemenu.

Důvody, proč jsou armádní činitelé i politici z tohoto vynálezu nadšení, jsou pochopitelné. Díky této na dálku vedené válce se domů vrací mnohem méně mrtvých těl vojáků. Letoun je sice drahý, ale voličům ho není líto. Vojáci jsou navíc čím dál dražší i z čistě finančního hlediska. Bezpilotní stroje, kterých mají Američané na bojištích několik tisíc, nyní dnem i nocí krouží nad těžko přístupnými oblastmi, z několikakilometrové výšky jako orli pozorují dění na zemí, a neslyšně mohou zaútočit na konvoje, výcvikové základny a další cíle.

Výhody jsou tedy zřejmé, neméně pochopitelné jsou ale i některé výhrady, které vůči této taktice mohou být, ať už jsou morální, taktické, strategické nebo politické.
Morální problém spočívá především v tom, že při útocích těchto strojů – přinejmenším podle kritiků – umírá příliš mnoho civilistů, nebo prostě jinak nezúčastněných osob. Při opakovaných pokusech zabít Baitulláha Mehsúda podle některých tvrzení zemřelo minimálně dvě stě lidí. Bezprostředně při posledním, úspěšném zásahu, to bylo dalších deset, včetně manželky, strýce a lékaře. Kdo určí, kolik lidí smí zemřít po boku nebezpečného teroristického vůdce?
Druhý morální důvod spočívá v tom, že zabíjení se stalo ještě snadnějším a jakoby hygieničtějším, než je shození bomby z letadla, vždyť operátoři bezpilotních letounů sedí až v Americe. To ovšem částečně vyvracejí někteří autoři, kteří tvrdí, že vojáci řídící ze země nepilotovaná letadla trpí značnou psychologickou zátěží. Na rozdíl od pilotů stíhaček, kteří samozřejmě na rozdíl od nich při akci riskují život, vidí svůj cíl přímo před sebou a vidí i výbuch odpálené rakety a samozřejmě i důsledky svého činu. Často také vidí na obrazovce umírat americké vojáky, kterým byla nepilotovaná letadla vyslána na pomoc. Operatéři v Americe pak trpí výčitkami, že oni sami sedí pohodlně na základně, z níž po směně odjedou domů a budou si v bezpečí hrát se svými dětmi.
Třetím druhem morálního problému je skutečnost, že celý program je trochu tajemný. Není jasné kdo a jak sestavuje seznamy vhodných cílů, a často je tento výběr ponechán na spojencích, jako je pákistánská armáda. Část těchto letounů provozuje firma Xe, která ovšem dříve byla známa jako Blackwater, a proslula nejrůznějšími excesy.

Pochybnosti panují i nad taktickými úspěchy. Zastánci letounů tvrdí, že díky nim byly zlikvidovány desítky významných příslušníků Tálibánu. Jeho bojovníci jsou prý čím dál vystrašenější, dělají chyby, musejí se dělit na menší skupiny, mají problémy s výcvikem a i jinak jsou oslabeni. Nepochybným důsledkem však také je, že tálibánci jsou paranoidnější, a bez rozmyslu vraždí každého, koho považují za informátora. Na vojenskou úspěšnost Američanů tedy doplácejí místní lidé.

Ze strategického hlediska se může ukázat, že jde o relativně dočasnou přednost. Tálibánci se postupně přizpůsobují existenci letounů nad svými hlavami. Obamova taktika sice také vede k rychlejšímu zabíjení velitelů tálibánu a Al Kajdy, ale ti jsou podle některých názorů rychle nahrazováni ještě odhodlanějšími a brutálnějšími typy. V každém případě platí, že mrtvý Tálibánec už nic neřekne. A tak zatímco Bush byl kritizován za to, že stovky bojovníků věznil bez soudního příkazu a nechával vyslýchat, za Obamy tito lidé umírají bez výslechu, a tedy bez jakéhokoli užitku pro rozvědnou činnost.

Nezanedbatelné jsou však i politické dopady. Lidé v zemích, jako je Pákistán, obyčejní lidé nepilotované letouny nenávidí, a nenávidí i ty, kteří je používají – tedy Američany, a potažmo svou vlastní vládu, která něco takového umožňuje. Ta se pak logicky od USA odvrací, přestože třeba konkrétně Pákistán tyto stroje také používá. Pákistánská televize neustále vysílá záběry na domy poničené raketami z letounů, a nevůle vůči vykonavatelům takových akcí stále roste.

Je tu ještě jeden nečekaný politický důsledek, a ten se týká vnitřní politiky států, které se rozhodly vést takovou aseptickou válku. Jestliže vlády technologicky vyvinutých států nebudou čelit odporu veřejnosti ohledně vstupu do války, budou do nich možná vstupovat až příliš snadno. A toto nebezpečí se netýká jen samotných vlád, ale i společností. Vzhledem k tomu, že 21. století bude zřejmě nebezpečnější, než jsme doufali, a demokracie mají zábrany bojovat a obětovat životy svých mužů i tehdy, kdy je to opravdu potřeba, nakonec se může ukázat, že nepilotovaná letadla sehrála rozhodující úlohu v boji proti terorismu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.