Není reforma jako reforma

Myslím, že do této kategorie patří reformy finančních toků. Třeba reforma veřejných financí, penzijní reforma apod. Přirovnal bych je k přehození výhybky. Cesta je pak obtížnější, ale aspoň nějak pokračuje a možná, že i někam vede.

Reformy tohoto typu si nakonec realita prosadí. Budeme-li je odkládat příliš, dostaví se kolaps - a po něm budeme svolnější, protože nám nic jiného nezbude. Důsledkem těchto reforem je tedy uskrovnění. Dobrovolné, anebo nedobrovolné. A nepříjemné.

Pak jsou jiné reformy. Tam nestačí přehodit výhybku. Tam je nutná spontánní, tedy víceméně ochotná změna vědomí a chování. Nikoli jako důsledek reformy, ale jako její součást, kterou přitom ale nelze vynutit. Mám na mysli reformy jednotlivých resortů, třeba zdravotnictví, anebo - což začíná být zvláště aktuální - školství. Jejich cílem není pouhé přežití. Jsou ambicióznější, usilují o to, aby resort lépe fungoval. I ony si vynucují uskrovnění, tedy i strádání, ale současně vyžadují tvořivost, nápady, inovace.

Dobře se to ilustruje právě na reformě školství. Nejde jen o to, aby se vešlo do úsporného rozpočtu a přežilo ve stávající podobě, ale aby lépe vzdělávalo, lépe připravovalo nastupující generaci, druhou směnu. A to si žádá změnu vědomí a chování; učitelů, žáků, studentů, rodičů. Tu nelze vynutit pouhým seškrtáním financí.

Lze si představit ráznou reformu prvního typu, třeba tu penzijní. Utažení opasků si vynutí adaptaci z prosté potřeby sebezáchovy. Z téhož důvodu bývají země zpustošené válkou donuceny k poválečné rekonstrukci. - Lze si představit restrikci resortního rozpočtu, třeba školství, která si vynutí "zeštíhlení" resortu, ale on sám funguje jako dřív, protože vůle k inovaci se nedostaví.

Někam doprostřed mezi oba typy reforem lze zařadit reformu daňovou. Té by mělo jít o víc než jen o prevenci státního bankrotu. Vhodná úprava daňového systému má oživit ekonomiku. Naše pravice vytýká vládě - a teoreticky má pravdu -, že její reforma veřejných financí toho nedbá. - Jsou tu ovšem dvě otázky, obě nezodpovězené. Zda má naše společnost, resp. její směrodatná část, v sobě dosti tvořivosti, nápaditosti, ochoty k inovacím - a zda je vůbec ochotna k jakýmkoli reformám.

Zbývá dodat, že velmi záleží na těch, kdo reformu prosazují a kdo jim stojí v čele. Reformátoři, kteří si pomáhají karabáčem, tedy terorem, u nás naštěstí nepřicházejí v úvahu. Od těch našich se žádá něco jiného. Něco, co je podmínkou sice nikoli dostačující, ale zato nezbytně nutnou. A tím je jejich věrohodnost.