Nelichotivá statistika

21. listopad 2006

Ve Velké Británii existuje firma, která zkoumá, jak se v jednotlivých zemích EU krade. V podstatě je to všude stejné, ztráta obchodníků v průměru činí jedno a čtvrt procenta obratu. Mrzuté je, že údaje za desetinou čárkou, u kterých lze mít podezření, že jsou zatíženy statistickou chybou, anebo ovlivněny rozdíly v metodice, slouží k sestavení žebříčku, ve kterém se těšíme pověsti největších zlodějů.

Některá média mají slabost pro internetovou stránku zmíněné britské firmy a čas od času nás zpraží titulky typu "Česko je rájem zlodějů" anebo "Nejčastěji v obchodech kradou Češi". Drtivá většina zákazníků je ale i u nás zvyklá za zboží zaplatit, takže je na místě uvést takové paušální odsudky na pravou míru. Předně pouze polovinu lupu mají u nás na svědomí zákazníci. Ta druhá polovina končí v kapsách zaměstnanců. Unijní podíl zaměstnanců na krádežích je ale 30,7 procenta, z čehož plyne, že ti naši jsou ve své nenechavosti téměř o pětinu nad evropským průměrem! Abychom se tedy umístili někde ve středu zlodějského pelotonu, postačilo by, kdyby si zaměstnavatelé ohlídali své zaměstnance.

Na článcích o zlodějských statistikách je pak nápadná jejich přísná nezaujatost. Nikde ani slovo o tom, že krást je ostuda. Zloděj samozřejmě ví o riziku, že bude-li dopaden, zaplatí pokutu. Že by se za krádež měl stydět, ho ovšem vůbec nenapadne. Má za to, že průšvih není krást, ale být u krádeže dopaden. V zájmu národní prestiže je třeba kampaně, v níž se zlodějům vysvětlí, že krást je horší, než být při krádeži dopaden a pak ještě že krade-li se zde ve velkém, neomlouvá to krádež v malém. A aby zloděj pochopil, že krást je nemravné, je potřeba ještě kampaň vysvětlující, co jsou to ty mravy.

autor: iho
Spustit audio