Nejde jen o věk ani jen o soudce
Není zřejmě pochyb o tom, že prezidentovo odmítnutí jmenovat do funkce soudců pár desítek absolventů tříleté čekatelské služby, pro něž zákon stanovil výjimku věkové hranice třiceti let, bylo mylné a odmítnuté adepty to poškodilo. K tomu už se vyjádřili četní komentátoři, právníci i sám předseda Soudcovské unie.
Není však správné, když se toto jednorázové Klausovo rozhodnutí spojuje s celkovou problematikou věkových hranic, předepsaných pro výkon různých povolání nebo činností, respektive pro získání či ztrátu určitých práv. Zde není tak snadné vytvořit si pevný názor. Sám bych se například velmi rád přiklonil k zavedení individuálního přezkoumání duševní i fyzické úrovně osobnosti alespoň u funkcí obzvláště důležitých, jako jsou třeba právě soudcové nebo vysocí ústavní činitelé. A ty testy by se neměly týkat jen lidí příliš mladých, ale někdy hlavně i těch na opačné straně věkového spektra, kde se mohou vyskytovat poruchy mnohem závažnější.
Byl jsem teď v nemocnici v péči lékaře velmi mladého, myslím, že mu ještě nebylo třicet. Vzbuzoval ve mně tak silnou důvěru, že mě ani nenapadlo uvažovat o vztahu jeho věku nejen k jeho lékařské odbornosti, dané ostatně jeho univerzitním diplomem, ale i k lidské způsobilosti nakládat dobře s pacientem. A pokud by mu snad něco chybělo na praktických zkušenostech, ani zde nebyla nedůvěra na místě, protože ten mladý muž byl pod neustálou kontrolou svého nadřízeného vedoucího lékaře, který jakýkoliv nedostatek mohl ihned korigovat. Což určitě platí i pro jiná povolání, včetně toho soudcovského.
A tak jsem přemýšlel, jak to bylo s mou vlastní životní zkušeností mezi dvacítkou a třicítkou. Uvědomil jsem si, že ve svých devětadvaceti letech jsem měl za sebou pětiletou zkušenost, kterou by měl mít - což samozřejmě není možné - každý soudce, protože právě on s tímto fenoménem velmi často zachází. Mám na mysli autentický zážitek odnětí svobody. Celá evropská právní represe je dnes postavena převážně na tomto trestu. Přitom jde o individuální zkušenost zcela nesdělitelnou, jejíž účinek sice může přivést člověka i k jisté nápravě, ale především je to trest, pro mnohé vězně mnohem krutější než třeba i fyzické mučení. Přesto při posuzování například zločinů komunismu lidé bez vlastní vězeňské zkušenosti považují za nesrovnatelně větší zločin, když takový pan Alois Grebeníček pouštěl do vyšetřovanců elektrický proud než když je prostě dlouhé měsíce nechal bez povšimnutí sedět ve vězeňské cele.
Je velmi pravděpodobné, že plnou krutost "prostého" odnětí svobody ve smyslu odnětí plnohodnotného času života, si často neuvědomují ani soudci, kteří do vězení lidi posílají, a to bez ohledu na to, zda-li je jim 25 nebo 65 let. Pokud vím, jen dva soudci u nás měli tuto zkušenost zažitou na vlastní kůži - mám na mysli bývalé ústavní soudce Zdeňka Kesslera a Antonína Procházku a i když shodou okolností sami lidi za mříže neposílali, patřili mezi uznávaně nejlepší reprezentanty tohoto oboru.
Nemohu také nepřipomenout, že mými soudci ve čtyřech senátech, před nimiž jsem v padesátých letech stál jako obžalovaný, byli věkově velmi zralí pánové s právním vzděláním Masarykovy první republiky, kterým ovšem jejich tak zvaná stařecká moudrost ani v nejmenším nebránila, aby nás za nějaký ten protikomunistický leták či pokus o útěk za svobodou neposílali do kriminálu na celá desetiletí.
Mohu posloužit jmény: Čepický, Solnař, Řehák, Novák, Dědourek. Jakpak asi obstáli před soudnou stolicí na pravdě Boží a zda-li pak se jejich potomci za ně aspoň trochu stydí? Ano, měli vzdělání, měli věk, měli zkušenosti - jen statečnost a charakter jim jaksi chyběly. Přemýšlí někdy pan prezident i o těchto tolik potřebných lidských vlastnostech? Nebylo by dobré třeba právě v souvislosti s tím žhavě aktuálním případem začít rozvíjet veřejnou diskusi na takováto témata a nespojovat morálku jen s oním obecně trochu zvrhlým smyslem pro spravedlnost vedeným primárně jen závistí a potřebou msty? Co vy na to, pane prezidente? Uznáte někdy, že charakter a morálka by spíše než peníze měly být vždy až na prvním místě.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka