Nedostatek studijních míst se podepisuje na kvalitě školství

20. listopad 2000

Pro desetitisíce mladých lidí v ČR končí s prázdninami s definitivní platnosti i naděje, že se snad, na odvolání nebo v náhradním zkušebním termínu, přece jen letos dostanou na vysokou školu. S výjimkou několika technických oborů jako je jaderná fyzika nebo některá odvětví na stavební či strojírenské fakultě byl na většinu ostatních vysokých škol beznadějný nával.

Na nejžádanějších fakultách University Karlovy, například na právech nebo na filozofii, nejsou kapacity ani na to, aby uspěl aspoň každý desátý. Za takových okolností se přijímací zkoušky mění v ruletu, při které se nepátrá po vhodnosti kandidátů pro ten který obor, nýbrž výhradně po mezerách v jejich znalostech.

Přesněji řečeno, ve znalostech encyklopedických, které jdou zcela nad rámec toho, co mohou vědět běžní maturanti. Na angličtině se například vymýšlejí chytáky v podobě otázek po levých přítocích Mississippi, anebo seznamů amerických spisovatelů, ve kterých mají adepti zaškrtávat všechny černochy.

Že si člověk nemusí k takovým znalostem vždycky dopomoci jenom zvláštní pílí, dokazuje loňský případ na právnické fakultě v Praze, kde si bylo možno vyplněné dotazníky koupit. Viníci nebyli nikdy dopadeni, následně byla údajně zostřena bezpečnostní opatření při zkouškách.

Nelze vyloučit, že přitom mohlo jít jen o špičku ledovce. Už z tohoto důvodu by bylo asi férovější, kdyby se oněch 45 000 studijních míst na 23 českých univerzitách a vysokých školách snad opravdu raději losovalo.

Ve svém volebním programu z roku 1998 slibovala sociální demokracie, že se postará o lepší možnosti vzdělávání. Tento slib však menšinová vláda evidentně nesplnila. Částečně z nedostatku finančních prostředků, v drtivé většině však proto, že se obávala vystoupit ze zajetých kolejí.

Názorným příkladem je de facto ukončená diskuse o poplatcích za studium, a to s paušálním odůvodněním, že nelze znevýhodňovat sociálně slabé. Že by se šance sociálně slabých daly zajistit také jinak, třeba přes stipendium a podobně, o tom se nemluví.

Netáhne ani případ Polska, kde mají odmítnutí studenti mezitím povoleno začít studovat, pokud jsou schopni si to zaplatit.

Na druhé straně se ale nepomýšlí ani na zvýšení kapacit státních vysokých škol a k těm několika soukromým se ministerstvo školství chová značně rezervovaně. Úředníci nevěří, že by tam někdy studovalo víc než jedno procento vysokoškolských studentů.

Otevřít své brány tudíž doposud smělo jen osm soukromých vysokých škol a navzdory tomu, že celkové náklady na studium tam přesahují v průměru 100 000 korun, nestačí ani jejich kapacity poptávce. Ministerstvo školství se mezitím oddává cynické hře s čísly: matematicky vzato, kdyby neexistovala tzv. pozdržená poptávka, tedy desetitisíce nepřijatých v uplynulých letech, kteří to nevzdali a rok co rok soutěží u přijímaček s čerstvými maturanty, by měl nyní zhruba každý třetí z generace osmnáctiletých šanci se na vysokou dostat.

V polovině 90.let, kdy ze škol proudily silné ročníky z počátku normalizace, byla situace podstatně horší. Kvůli poklesu porodnosti je tedy třeba jenom vyčkat, až se ČR přiblíží západoevropskému průměru a bude mít místo na vysoké zhruba pro 50 procent osmnáctileté populace. Údajně mají tyhle počty vyjít v roce 2007.

Do té doby vyrostou v ČR minimálně dvě zklamané generace mladých lidí. Jestliže se za komunistů nesmělo studovat z kádrových důvodů, je mladým lidem po listopadu 89 znemožňována svobodná volba povolání kvůli tomu, že nad populačně silnými ročníky z počátku 70.let zlomily všechny polistopadové vlády hůl.

Přitom se jedná přesně o ty generace, které jsou pro integraci ČR do EU klíčové: už dnes, a ještě intensivněji v nadcházejících pěti až deseti letech budeme bolestně pociťovat absenci každého mladého člověka, kterému nebylo poskytnuto maximální vzdělání, na které intelektuálně měl.

Dnešní katastrofální nedostatek studijních míst bude ovšem ovlivňovat i řadu generací, které teprve přijdou. Jsou-li místa na univerzitách kýženým statkem, pak ustupují otázky kvality tohoto statku naprosto do pozadí. Věru nepřekvapuje, že ani deset let po pádu železné opony nejsou v ČR k dispozici objektivní měřítka kvality výuky na jednotlivých vysokých školách.

To jediné, co z nich veřejnost celou dobu slyší, jsou nářky nad špatnými profesorskými platy. Jako bychom měli být všichni vlastně vděčni za to, že tam vůbec někdo ještě učí.

Přitom se stále zřetelněji ukazuje, že školy provozují výuku bez ohledu na požadavky praxe a na potřeby moderní společnosti. Zatímco se na úřadech práce hromadí žádosti čerstvých absolventů o podporu v nezaměstnanosti, nevidí firmy a profesní svazy v ČR často jinou možnost než sáhnout ke svépomoci.

Škodovka v Mladé Boleslavi otevře v říjnu ke své už existující střední škole vlastní vysokou, kde se studenti budou sedm semestrů věnovat nejen podnikové ekonomice a manažmentu, ale například i strojírenství.

O 40-60 míst se okamžitě hlásilo 250 uchazečů, i když tam semestr bude stát 25 000 korun. Nástavbové studium v těsném sepětí s konkrétní praxí zavedla mezitím také česko-německá průmyslová a obchodní komora.

Nejen nedostatek studijních příležitostí, nýbrž zrovna tak i kvalita výuky tedy podrývá snahy ČR zařadit se do rodiny moderních evropských zemí.

Spustit audio

Více z pořadu