Nechutné hrátky kolem misí

Naopak prodloužení mandátu pro pobyt vojáků v zahraničí se stalo zbraní, která byla využívána v nejrůznějších zákulisních bojích mezi vládou a opozicí. Výsledkem takovéhoto postupu bylo fiasko, jakým skončilo prosincové hlasování o misích. Odmítavý postoj sněmovny donutil kabinet improvizovat a prodloužit pobyt vojáků alespoň o dalších šedesát dnů. Vláda tak alespoň získala čas připravit takový kompromis, který by ve sněmovně prošel a který by zabránil mezinárodní blamáži. Ta by měla podobu stahování českých jednotek z misí a neplnění mezinárodních závazků.

K tomu nakonec nedošlo. 105 zákonodárců pro prodloužení mandátu zvedlo ruku a návrh byl přijat. Vzhledem ke zmiňovanému výroku ministra Schwarzenberga je to přesto poněkud tristní výsledek. Samozřejmě od komunistů lze těžko očekávat, že by působení vojáků v zahraničí podpořili. Ostatní by však měli být schopni se přenést přes tuzemské politické půtky a v tak zásadních otázkách by měli pro dohodnutý kompromis zvednout ruku. Tady nejde o to, zda někdo nad někým zvítězí. Problém je v tom, že vláda ani opozice se v tomto volebním období nejsou nad nejrůznější spory schopni přenést.

Jinak by došlo k dohodě o podobě zahraničních misí dávno před tím, než daný dokument prošel jednáním kabinetu a putoval do sněmovny. Sázka na to, že něco dám na papír a opozice tváří tvář odpovědnosti nakonec stejně couvne, nevyšla. Vojáci působící v zahraničních misích se tak na přelomu roku ocitli v obtížné situaci a jen nechápavě kroutili hlavou nad tím, jak si politici v této záležitosti nezodpovědně počínají. Pro lidi riskující v misích život znamenají podobné hrátky zvýšení už tak značného psychického tlaku, například v podobě nejistoty týkající se délky jejich pobytu. Ti, kteří by je měli vystřídat zase pořádně nevědí, kdy a zda vůbec do mise vyrazí.

Na klidu jim určitě nepřidalo sledování nejrůznějších urážek, případně snaha přitlačit partnera ke zdi vyhrožováním, že mise projdou jen za podmínky schválení jiného zákona. To jsou klasické příklady toho, jak by se s významnými bezpečnostními problémy zacházet nemělo. Zkrátka projednávání prodloužení mandátu vojenských misí jasně ukázalo, že politiků se státnickým přesahem je v tuzemském prostředí zoufalý nedostatek.

Jinak by se nemohlo stát, že před klíčovým hlasování se urputně počítalo, kdo návrh podpoří a zda to vůbec bude stačit. Přitom po odečtení komunistů by pro podobné návrhy měla být k dispozici pohodlně ne prostá, ale i ústavní většina, byť ta po formální stránce není potřeba. Zarážející je rovněž důvod, který hádku o prodloužení misí vyvolal. Byla jím snaha vlády zvýšit počet vojáků. Přitom je velmi pravděpodobné, že po nástupu nového amerického prezidenta Baracka Obamy bude také Česká republika vyzvána k tomu, aby zvětšila svůj afghánský kontingent. Takže je možné, že se sněmovna k hlasování o misích bude muset nakonec vrátit dříve než předpokládala. V tom případě by rozhodně nešlo o nějaký rozmar koaličního kabinetu, ale o nutnost reagovat na požadavek spojenců. Pokud by k tomu skutečně došlo, lze jen doufat, že tentokrát vláda s opozicí předjedná příslušný dokument dopředu a ve sněmovně už nebude předvádět handrkování, tak jako na konci minulého a na začátku letošního roku.

Pak by mohla platit slova Karla Schwarzenberga o tom, že bezpečnostní závazky by mělo být téma, které nepodléhá sporům mezi vládou a opozicí, ani vnitrostranickým potyčkám. Vzhledem ke značně zjitřené atmosféře na české politické scéně to však není příliš pravděpodobné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .