Nechť starý START ustoupí novému STARTU

Na ženevské bezpečnostní konferenci o tomto víkendu ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov prohlásil, že prioritní pro jeho zemi je jaderné odzbrojení, neboli ten první ze dvou amerických záměrů. To má logiku, kdežto druhý bod amerického snažení logiku nemá. V Obamově nabídce není dodržen princip qui pro quo - něco za něco. Americká strana nabízí výměnu něčeho velice hmatatelného - protiraketového štítu v Česku a Polsku - za něco velmi neurčitého, za pomoc, nikoli za konkrétní výsledek. Představme si, že se nepodaří přesvědčit Írán, aby zastavil svůj zbrojní jaderný program. Opravdu bude mít Rusko životní zájem na obraně Evropy a Spojených států před případným raketovým útokem? Anebo naopak: podaří-li se za vydatné moskevské pomoci přemluvit Írán a jeho hrozbu odstranit, k čemu potom bude a proti komu bude namířen společný protiraketový štít? Otázky nad otázky.

V každé iniciativě etapa následných věcných jednání je důležitější než pompézní začátek. Po navázání dialogu a po prvních rozčarováních Bílý dům může ztratit trpělivost a vrátit se k tvrdším postojům. Beztak byl Barack Obama často podezírán z nerozhodnosti v hájení amerických zájmů. A právě toto podezření bude muset neustále přesvědčivě vyvracet. Dejme tomu, že Moskva zlákána velkorysou nabídkou, se rozhodne za nějakých podmínek podpořit sankce proti Teheránu. Brzy vyvstane osudové dilema. Zkušenost nasvědčuje tomu, že mezinárodní sankce nebudou s to zabránit Íránu uskutečnit své jaderné ambice. Co dál? Smířit se s novým statutem Íránu jakožto jaderné velmoci, anebo znovu zauvažovat nad možností použití vojenské síly s nepředvídatelnými následky? Bude Moskva chtít účastnit se takového tažení v jakékoli roli a stát se tak z důvodu své blízkosti prvním cílem íránské odvety?

A může Rusko vůbec natolik ovlivnit Teherán, aby si nechal vzít svůj nejsilnější trumf? Předchozí zkušenost je taková, že spíše Írán účinně manipuluje svými zahraničními partnery, než naopak. Pokud by přece jenom náhlé oteplení mezi Moskvou a Washingtonem vedlo k radikální změně íránských postojů vůči vnějšímu světu a třeba i k upuštění od chorobného nutkání k vymazání Izraele z mapy, taková změna by měla za následek několik zcela nových okolností: - vstup Íránu na evropský trh se zemním plynem, kde jeho produkce bude největším konkurentem ruskému plynu - otevření íránského trhu pro západní technologie, což vytlačí do pozadí Rusko, jež se zde dávno snaží o vlastní monopol na vysoké technologie, zejména na jadernou energetiku - možnou aktivizaci Teheránu v oblasti Kaspického moře, kde mezi ním a Moskvou existuje velké množství třecích ploch, včetně sporů o práva rybolovu a rozdělení pobřežních šelfů bohatých na ropu.

Nic z toho není v bytostném zájmu Ruska a příslib účasti na protiraketové obraně namířené neznámo proti komu, nevyváží možné nevýhody. Když k tomu přidáme ztrátu osvědčeného "obrazu nepřítele", na jehož umělém přiživování Moskvě velice záleží, pochopíme, proč seřadila priority tak, jak to popsal ministr zahraničí Sergej Lavrov. V době prohlubující se hospodářské krize má kremelská věrchuška vskutku eminentní zájem na snížení jaderných arzenálů vyžadujících značné výdaje na údržbu. To ostatní už je z říše zbožných přání nové americké vlády.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .