Neandrtálci a rodeo

30. červenec 2012
02338240.jpeg

Co měli společného neandrtálci s dnešními jezdci rodea? Nebezpečný způsob obživy a zranění způsobená velkými zvířaty. Anebo to bylo úplně jinak?

Kosti neandrtálců vypovídají o tom, jak těžký život tito lidé vedli. Nejednou přišli k úrazu, který nechal na jejich kostře jasně patrné stopy. Už v roce 1995 publikoval paleoantropolog Eric Trinkaus z Washington University v americkém St. Louis studii, která se zabývala nápadnou převahou poranění hlavy a krku neandrtálců.

Dnes je podobné spektrum zranění typické pro jezdce amerického rodea, kteří soutěží v jízdě na divokých koních či býcích a dostávají se do těsného kontaktu s rozzuřenými zvířaty, jejich rohy a kopyty. Trinkaus došel k závěru, že neandrtálci dopláceli na svůj lovecký styl. Používali těžké oštěpy, kterými útočili na kořist z těsné blízkosti. Museli se ke zvířatům nepozorovaně připlížit nebo je zaskočit a pak zasadit smrtící ránu. O tom, zda lov skončí úspěchem nebo těžkým zraněním lovce, rozhodovaly zlomky sekundy.

Po sedmnácti letech se Eric Trinkaus ke své „rodeové teorii“ vrací. Tentokrát měl k dispozici i analýzy zranění, jež utrpěli současníci neandrtálců – pravěcí lidé Homo sapiens. Ti používali mnohem lehčí zbraně – oštěpy vrhané na dálku a luky a šípy. Nedostávali se s kořistí do tak těsného kontaktu a Trinkaus očekával, že u nich odhalí podstatně méně zranění krku a hlavy. S překvapením však zjistil, že kosti pravěkých lidí Homo sapiens nesou stopy po „rodeových“ zraněních stejně často jako kosti neandrtálců. Jak je to možné?

Lebka neandrtálce

Nový pohled

V nové studii publikované ve vědeckém časopise Journal of Archaeological Science nabízí Trinkaus vysvětlení. Domnívá se, že na lebce zůstane patrných více stop po zranění než na jiných částech těla. Na hlavě není příliš mnoho tkání, které by obalovaly kosti lebky. I relativně malá rána často zasáhne kost. Na rukou, nohou i trupu je poměrně hodně svaloviny i podkožního tuku. Menší rány neproniknou až na kost a nezanechají proto po sobě na kostře žádnou stopu.

Další důvod, proč archeologové narážejí častěji na kostry s poraněním hlavy, tkví v kočovném životním stylu pravěkých lovců. Jak lidé Homo sapiens tak i neandrtálci migrovali na velké vzdálenosti za potravou. Sledovali stáda zvěře na jejich sezónních tazích. Zranění nohy, jakým byla například zlomenina holenní kosti, bylo pro člověka osudové, protože nemohl pokračovat v cestě. Zemřel obvykle na místě, kde se jeho tělo stalo kořistí dravců a šelem a nedochovalo se. S poraněním hlavy nebo krku mohl člověk jít. Přežil a zranění se mu zhojilo. Když zemřel, jeho blízcí jej pochovali. Kostra chráněná v hrobě se dochovala až do dnešních dní.

Jak podotýká Eric Trinkaus, existuje hned několik možností, jak interpretovat časté stopy po zraněních hlavy a krku u neandrtálců. Zatím je však prakticky nemožné rozhodnout, který výklad je správný.

Zvukovou podobu tohoto článku můžete slyšet v historickém magazínu Zrcadlo Českého rozhlasu Leonardo, který měl premiéru v pátek 27. července 2012 v 9:00.

Spustit audio
autor:Jaroslav Petr
  • Historie
  • antropologie
  • neandrtálec
  • zranění