Návštěva španělského premiéra v Libyi

Podrobnější popis jinak naprosto podružných aspektů schůzky má prostou příčinu: Dobře ilustruje mimořádnost setkání, jež se stalo první návštěvou západního politka v Libyi od zrušení sankcí OSN. Sankce byly proti v Libyi v platnosti až do minulého pátku za známý pumový atentát na americké dopravní letadlo nad skotským městečkem Lockerbie, při kterém v roce 1988 zemřelo na 270 lidí. Libye se po letech zdráhání přihlásila k plné odpovědnosti za atenát a souhlasila s tím, že rodinám obětí vyplatí kompenzace v hodnotě bezmála 3 miliard dolarů.

Aznar v Tripolisu jednal nejen za Španělsko, ale také za Evropskou unii. Madrid a s ním i celá evropské patnáctka mají zcela pochopitelný zájem na tom, aby se z Libye co nejdříve stal čitelný hráč v systému mezinárodních vztahů. Středomoří je pro Evropskou unii oblastí prvořadého významu, což mimo jiné dokazuje program partnerství známý jako "Barcelonský proces". V tomto procesu, jehož se účastní 12 zemí regionu, patří zatím Libyii patří pouze role pozorovatele. S ohledem na deklarované cíle iniciativy se tomu nelze divit: Mír, stabilita, respektování lidských práv, demokracie a volný obchod se s Kaddáfího Libyí příliš nerýmují.

Aznar si dal v Tripolisu ostatně velký pozor, aby jeho návštěva nevyzněla ve smyslu "sankce jsou zrušeny, vše odpuštěno". Podle španělského premiéra úplný návrat Libye na mezinárodní pole umožní pouze poskytnutí záruk týkajících se oblastí jako je boj proti terorismu, bezpečnost a odzbrojování. Právě záruky tohoto druhu včetně splnění požadavku na dodržování lidských práv jsou podmínkou proto, aby byly zrušeny stále platné sankce Spojených států vůči Libyii.

Podle některých pozorovatelů bylo Aznarovu misi v Tripolisu možné vnímat také jako neformální sondáž, kterou Aznar podnikl na přátelskou žádost amerického prezidenta George Bushe. Spekulacím tohoto druhu - které ovšem španělský premiér rázně odmítal - nahrávají úzké vztahy mezi Španělskem a Spojenými státy v boji proti terorismu a v souvislosti s krizí v Iráku a také to, že Aznar je už příští týden očekáván ve Washigtonu. Spekulace stranou - jisté je, že specifické záruky, které požadují Spojené státy a o kterých hovořil i Aznar, jsou stejně prospěšné pro Ameriku jako pro Evropu.

Jeden podstatný rozdíl však přece jen existuje a rázně vyvrací domněnku, podle které Aznar důležitou část pobytu v Tripolisu strávil jako neformální emisar George Bushe. Zájmy Evropské unie a Spojených států v Libyi se určitě rozcházejí, pokud jde o možnost hospodářské spolupráce s touto zemí. Evropa je ve velké výhodě už z toho důvodu, že mohla ve svůj prospěch využít uplynulé čtyři roky, kdy byla platnost sankcí OSN proti Libyi pozastavena. Aznara také doprovázela početná delegace podnikatelů, včetně zástupců španělské ropné společnosti Repsol. Ta před nedávnem získala povolení k průzkumu nalezišť ropy a zemního plynu v Libyi.

Nadějím Tripolisu, že sankce by mohly brzy zrušit také Spojené státy, by mohla nahrávat frustrace amerických firem při pohledu na to, jak evropská konkurence konsoliduje své pozice na libyjském trhu. Nezdá se však pravděpodobné, že by vláda prezidenta Bushe byla ochotna ze svých požadavků vůči Libyii příliš slevit. Jak správně prohlásil španělský premiér Aznar, Libye musí pro plný návrat na mezinárodní pole učinit podstatně více. Bylo by ale také třeba, aby Evropa kvůli svým vlastním hospodářským zájmům Tripolisu tuto cestu neusnaďnovala víc, než je žádoucí.