Návrat do bodu nula

Jak už to v poslední době na české politické scéně bývá, jde o prázdná slova, která se neopírají o reálné argumenty.

Občanští demokraté mají ve sněmovně jednaosmdesát mandátů. Pokud by chtěli prosadit svůj program bez ohledu na jakékoli kompromisy, mohli by tak učinit pouze v případě, kdyby ve sněmovně při jednotlivých hlasováních chybělo pár desítek zákonodárců. Pak by skutečně nemuseli hledět ani napravo, ani nalevo a mohli by si jít svou cestou. Reálné to není. Pokud tudíž budou občanští demokraté vládnout, pak budou své kroky prosazovat pouze na základě kompromisů s jinými politickými stranami. Mimo jiné to znamená, že Modré šanci v nejhrubší podobě odzvonilo už po sečtení hlasů po volbách a po rozdělení mandátů. Nebo přesněji řečeno už při jejím vzniku. Protože bylo velmi nepravděpodobné, že by občanští demokraté získali ve sněmovně více než sto křesel.

Volební výsledek naopak rozhodl o tom, že pokud by ODS hodlala ve většinové vládě prosazovat Modrou šanci, musela by se spojit se sociálními demokraty. Asi ani největší blouznivec by nepočítal s tím, že by ČSSD rezignovala na své postoje a něco takového umožnila. Z toho všeho je zřejmé, že na Modrou šanci mohou politici, ale i voliči zapomenout. Minimálně do dalších voleb. Zda do roku 2010, to není v tuto chvíli vůbec jasné. Po překvapivém kroku ODS odmítnout vládu společně s lidovci a sociálními demokraty se může spekulovat o tom, zda se občanští demokraté nepokusí dostat k předčasným volbám dalšími dvěma neúspěšnými pokusy. Pokud by je v tom podpořili zelení, lidovci a buďto komunisté, nebo alespoň část sociálních demokratů, nebylo by to vyloučené. V tom případě by totiž mohli zvolit svého předsedu poslanecké sněmovny a ten by najmenoval pro třetí pokus vládu úředníků, která by schválně nezískala důvěru a byla by pověřena správou země až do předčasných voleb.

Dalším řešením může být oprášení bývalé trojkoalice závislé na toleranci dejme tomu pár sociálních demokratů. Miloš Melčák se však nechal veřejně slyšet, že by vznik kabinetu sice umožnil, ale že by byl v tvrdé opozici vůči jednotlivým krokům takovéto vlády. A protože Melčák patří na levé křídlo ČSSD, nemohla by případná koalice občanských demokratů, lidovců a zelených s jeho pomocí počítat. Přesto by takováto vláda nemusel být neakceschopná. Pokud by se sociální demokraté podívali za roh a nehleděli pouze na to, jak se momentálně udržet u moci za každou cenu, mohli by vidět docela slušnou perspektivu. Sami politici ČSSD připouštějí, že země nevyhnutelně potřebuje některé reformy. Zároveň si v zahraničí mohli ověřit, že i opatrné reformní krůčky mohou politikům zlomit vaz v podobě neúspěchu v dalších volbách. Kdyby si to dali dohromady, možná by umožnili vznik trojkoalice. Vhodným manévrováním by ji pak přinutili k reformám, za které by nenesli odpovědnost. Z opozičních lavic by pak mohli sociální demokraté strašit voliče, že je reformy budou bolet. Lze si představit, že řada z nich by na to slyšela. Pod slibem zrušení reformních kroků by ve volbách mohla ČSSD získat. A po nich učinit pár drobných změn a být spokojena s tím, že černou práci za ni odvedli jejich rivalové, kteří kvůli tomu zamířili do opozičních lavic.

Ostatně na Slovensku s trochou zjednodušení došlo k něčemu podobnému. Dzurinda musel vyvinout mimořádné úsilí a sporným způsobem získávat poslance k tomu, aby se udržel u moci a aby prosadil reformy, které země nutně potřebovala. Fico postavil předvolební kampaň na potírání reforem. Po volbách své sliby úplně nenaplnil. Důkazem může být posilování slovenské koruny a uklidnění zahraničních investorů. Ti totiž nedají na slova, ale na činy. A ty v mnoha směrech nepotírají výsledky práce Dzurindova kabinetu. Zkrátka v politice není úplně nejdůležitější to, co politici říkají, ale co dělají. Podle prezidenta republiky se v České republice právě vrátili do bodu nula. Potřebovali na to více než půl roku.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .