NATO přebírá velení jednotek v Afghánistánu

Za odpovědí na každou z těchto otázek najdeme kus historie a kus změněné situace ve světě.

V historii NATO najdeme odpověď, proč se její jednotky vydaly daleko na východ. Nejúčinnější a nejrespektovanější byla Severoatlantická aliance v době studené války, protože v té době území žádného z jejích členů nebylo napadeno či dokonce obsazeno, a tento úspěch je o to úctyhodnější, že s trochou nadsázky řečeno se to podařilo, aniž by aliance musela vypálit jedinou salvu.

Když ale zmizela železná opona, vytratil se s ní i historický nepřítel, Sovětský svaz a jeho spojenci z Varšavské smlouvy. Před štábními plánovači v bruselské centrále NATO i před politiky se objevila otázka: Kde jsou nová rizika a hrozby? Nějakou dobu to vypadalo, že se ani žádné nevynoří, zvláště když se začaly šířit řeči o "konci dějin". Dějiny studené války, pravda, rokem 1989 skončily, ale konflikty, které byly během ní dány k ledu, najednou začaly být zatraceně horké. Posledních deset let minulého století na Balkáně jsou toho výmluvným a ještě dnes platným důkazem.

Balkán byl také pro Severoatlantickou alianci prvním hmatatelným důkazem, že nová rizika a hrozby se neobjeví přímo na jejích hranicích, ale že se přesto, nebo možná právě proto bude muset zabývat konflikty za svými hranicemi. Ať už si o právním zdůvodnění zásahu NATO na území bývalé Jugoslávie myslíme cokoli, skutečností zůstává, že pokud by aliance nezasáhla, statisíce uprchlíků by nadále proudily do okolní Evropy a tisíce by zůstávaly v neoznačených masových hrobech v Bosně a v Kosovu.

Jak se později ukázalo, Balkán byl jen ukázkou, jak mohou vypadat konflikty nové doby. Nejpozději od jedenáctého září 2001 bylo jasné, že nová tvář války se zcela liší od té, kterou jsme znali dosud, ať už z rodinné či historické paměti nebo z učebnic. Po staletí byla válka především válkou o území, nejčastěji sporem mezi dvěma sousedními státy či říšemi. Nyní nejsilnější vojenská velmoc světa válčí s těžko uchopitelnou mlžnatou organizací, jejímž jménem často útočí odnože, které s ní mají společný pouze cíl a ideologii.

Největší zásluhou Severoatlantické aliance je, že vydržela, zůstala. Když se její vojáci vydali do Afghánistánu, bylo jasné, že jejich poslání nebude snadné. Protože jestli jejich cílem je zlikvidovat základny bojovníků poraženého tálibánského režimu a potlačit odboj, který vedou proti místní vládě, potom bude velice těžké poznat, že svého cíle dosáhli. Dokud vedly válku dva sousedící státy, její konec nastal, když prezidenti či králové nebo generálové jedné strany podepsali kapitulaci. Kdo a kde by ale mohl vyhlásit kapitulaci za Tálibán nebo za Al-Káidu?

Neurčitost nepřítele by ale měl být ten poslední důvod vzdát s ním boj. Zaprvé proto, že důvody k intervenci v Afghánistánu jsou nade vší pochybnost. Tady byly základny bojovníků, kteří se potom vycvičili k útokům v New Yorku a ve Washingtonu a také v Madridu a v Londýně. Jenže najít a pojmenovat nepřítele je jen první krok na válečné výpravě. Nejdříve do Afghánistánu vyrazili vojáci Spojených států a jednotky Severoatlantické aliance až později, až když i jestřábové ve Washingtonu poznali, že největší vojenská velmoc světa není všemocná a že se proto bez spojenců neobejde.

Nyní se NATO chystá převzít velení všech operací Afghánistánu a pod amerických velením má zůstat jen několik tisíc příslušníků speciálních jednotek USA určených pro vyhledávání a boj s tálibanskými bojovníky. NATO jako celek má pomoci stabilizovat Afghánistán jako alespoň elementárně fungující stát, který nebude základnou pro teroristy odpalující nálože uprostřed západních metropolí. Ve studené válce Severoatlantická aliance uspěla, i když nevypálila jedinou salvu. Nyní ji čeká zkouška, zda obstojí v té horké. Pokud neobstojí, tak se vytratí, zmizí nebo ji prostě přestane okolí brát vážně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .