NATO a my

Spíš o vystřízlivění z revolučního nadšení. Pád Železné opony nepřinesl očekávanou stabilitu, ba právě naopak. Vysvětlit vstup do NATO zdejší veřejnosti nebylo nicméně jednoduché: sice se pro něj v 90. letech vyjadřovala nadpoloviční většina lidí, ale jak se datum vstupu blížilo, podpora klesala. Sílily úvahy o neutralitě, přemítalo se o tom, kolik to všechno bude stát a jestli to není zbytečný luxus. Také bylo zřejmé, že explosivní situace na Balkáně může kdykoli proklamovanou ochotu členských zemí zapojit se do společné bojové akce prověřit zcela konkrétně.

Armáda se kromě toho jevila jako moloch, který vzdoruje reformám. Ruská vojenská letadla a zastaralé tanky tlely v hangárech a na dvorech kasáren, redukce vojenských sil na cílových 60 000 lidí probíhala pomalu a v NATO se ptali, jakou roli mají čeští vojáci v konceptu společné obrany vlastně hrát. Ve Washingtonu padla i uštěpačná poznámka, že by z nic třeba byli dobří kuchaři.

To všechno je dneska minulost. V zahraničních misích působí více než tisícovka českých vojáků a vedou si tam podstatně líp než poslanci, kteří je tam vysílají a snaží se pak doma za to vyhandlovat od politického protivníka ústupky. Díky ministryni Parkánové se v posledních letech důkladně větrá i korupce při armádních zakázkách, kterou všichni tušili, ale nechávali ji léta ležet pod kobercem. Lidem, kteří se do armády vrátili z prestižních zahraničních akademií, už nemusí jít na nervy alibistický způsob myšlení, nacvičený za socialismu, který v armádě dlouho přetrvával. Důstojníci, kteří "zajišťovali předepsaný počet hodin střeleckého výcviku" místo aby naučili vojáky střílet, museli od válu nejpozději ve chvíli, kdy se schylovalo k tomu, že jejich svěřenci budou vysláni do boje s terorismem.

Jen jedna věc se nezměnila: ČR chronicky neplní své závazky pokud jde o výdaje na společnou obranu. Mají to být 2 procenta HDP, ale to se Česku nepovedlo ani v letech, kdy jeho ekonomika strmě rostla. Natož pak za současné hospodářské krize.

Problém s financemi ovšem mají a budou mít i ostatní členské země. V zákulisí slavnostních projevů k desátému výročí rozšíření NATO na východ je to nepochybně hlavní téma. Pro Prahu to má ovšem zásadní význam i z dalšího důvodu: Vstupem postkomunistických států do aliance tam totiž získaly evidentně na váze Spojené státy. Střední Evropa - a Česko a Polsko speciálně - podpořily jak Bushovu invazi do Iráku, tak především plány na raketový obranný štít. Jak se k americkému radaru v Česku a k raketám v Polsku staví Bushův nástupce a jak to hodlá NATO konkrétně zakomponovat do aliančních struktur, to se zanedlouho dozvíme v Praze na obranném summitu.

Jedno je ale jisté už teď: Barrack Obama se odvolá na to, že pokud chce Evropa spolurozhodovat, musí nést i odpovědnost. Včetně té finanční. Vzhledem k současné hospodářské situaci se tenhle apel může pro Česko stát teprve tím opravdovým prubířským kamenem.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .