NASA prodlužuje úspěšné sondy

Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) spolu s laboratoří Jet Propulsion v americké Pasadeně prodlouží život třem v současnu nejpřínosnějším vědeckým misím probíhajícím vysoko nad zemským povrchem. Jde o doslova opěvovanou družici Kepler, lovkyni nových světů u cizích hvězd. Dále o Spitzerův kosmický teleskop - infračervené oko detekující teplo z jinak skrytých objektů naší Galaxie i těch cizích. Do třetice se delší životnosti může těšit rovněž významná družice NASA a Evropské kosmické agentury Planck, která snímá nízkofrekvenční záření přicházející k nám z raného vesmíru.

Lovec cizích světů
První z družic odměněných prodlouženou životností je mise Kepler. Tento dalekohled byl vynesen do vesmíru na počátku března roku 2009 za účelem detailního monitorování přes sto tisíc hvězd v souhvězdí Labutě. Délka mise byla plánována 3,5 roku. Jejím zájmem však nebyly a nejsou samotné hvězdy, ale nalezení možných cizích světů u vybraných hvězd, nebo dokonce celých planetárních soustav. Družici se doposud podařilo téměř neočekávané – objevila řádově stovky cizích světů a z toho i několik žhavých kandidátů na planety podobné Zemi, tedy s atmosférou. Družice měla svůj hlavní program ukončit už letos v září. Když ale chrlí své objevy skoro jak na běžícím páse, astronomům to silně zvedlo apetit a naději k nalezení nových světů v potenciálně obyvatelné vzdálenosti od svých mateřských hvězd. V současnosti je domluveno prodloužení o dva roky, tedy do podzimu 2014. Je ovšem velmi pravděpodobné, že tým vědců zodpovědných za činnost a výsledky družice uspěje za dva roky s opětovnou žádostí o prodloužení až do roku 2016. Je tedy jisté, že objevování exoplanet, které jsou v posledních letech v podstatě nejžhavějším tématem ve výzkumu vesmíru, přinese i v následujícím období nesmírně zajímavé přírůstky.

Pozorovatel neviditelného
Zaslouženého prodloužení činnosti se dočká i Spitzerův vesmírný dalekohled. Ten byl vynesen do vesmíru v srpnu roku 2003 a od té doby putuje v závěsu za Zemí v tzv. libračním bodě L2. Tam nerušeně spolu se Zemí obíhá Slunce a přitom zkoumá svým infračerveným okem blízký i vzdálený vesmír. Dalekohled má přibližně třikrát menší průměr zrcadla jak slavný Hubbleův kosmický teleskop, ovšem pozorování v infračerveném oboru spektra mu umožňuje nahlédnout tam, kde Hubbleův dalekohled neprohlédne. Naše nejbližší vesmírné okolí, zejména v rovině Galaxie, je totiž prostoupeno hustými cáry mezihvězdných mračen, která pohlcují nebo nevhodně rozptylují světlo vzdálených objektů. Pouze tepelná složka světla jimi prochází takřka bez újmy, a tak může Spitzerův teleskop například nahlédnout přímo do srdce naší Galaxie a zkoumat dynamické procesy okolo centrální černé díry. Dokáže ale také sekundovat družici Kepler při hledání nových světů, respektive mapovat jejich atmosféry. Mezi nejzajímavější objevy rovněž patří detekce světla z nejstarších hvězd ve vesmíru, existujících pouhých 100 milionů let po vzniku vesmíru.

Horkou atmosféru exoplanety může odhalit Spitzerův vesmírný teleskop|foto: NASA

U Spitzerova teleskopu je největším kamenem úrazu omezená zásoba chladícího helia, které udržuje ve správné teplotě 5,5 Kelvinů nad absolutní nulou hlavní zrcadlo. Zásoby se ztenčily na jaře roku 2009 a teplota se zvedla na únosnou úroveň 30 K pro snímání alespoň v některých vlnových délkách. Dalekohled úspěšně pracuje doposud, a to navzdory tomuto neduhu. Zájem o další údaje přichází z mnoha vědeckých pracovišť i univerzit, takže se NASA rozhodla misi prodloužit až do roku 2014. Předpokládá se ale, že v tom roce dalekohled vyšle k Zemi poslední data, neboť přestane s řídícím střediskem zcela komunikovat.

Oko do počátku
Družice Planck je společný projekt ESA a NASA a jeho hlavním cílem je detekování nerovnoměrně rozloženého zbytkového záření ze všech stran vesmíru, které se rozzářilo jen asi 380 tisíc let po Velkém třesku. Je to vůbec první detekovatelné záření po vzniku vesmíru a pro astronomy má tak jeho rozložení i další vlastnosti nezměrnou informační hodnotu. Dává jim představu o minulosti, vývoji i osudu vesmíru. V dnešní době je toto zbytkové, neboli reliktní záření, značně ochuzeno o svou původní energii, a tak jej můžeme pozorovat ve formě nízkofrekvenčního šumu. Za jeho objev, který byl takřka náhodný, byli dokonce v roce 1987 oceněni Nobelovou cenou pánové Arno Penzias a Robert Wilson. Planck má jako jeden z hlavních úkolů podat informace o rozložení tohoto záření ve všech směrech ve značně větším rozlišení jak jeho předchůdce, družice WMAP. Družice pojmenovaná po známém fyzikovi Maxu Planckovi byla vypuštěna v roce 2009 a tým vědců pracující na misi zažádá o její dodatečné financování pro další práci.

Mapa reliktního záření ve vesmíru z družice Planck|foto: NASA, ESA