Nálepku populisty používají elity jako nástroj k udržení vlastní moci, říká politolog Robejšek

„O tom, koho lze za populistu označovat, se vedou diskuze i mezi odborníky. Podle klasického vymezení je populista ten, kdo proti sobě staví ctnostný obyčejný lid a zlé zkorumpované elity, které jednotlivé státy přivedly do krize,“ vysvětluje politolog Martin Mejstřík, který je spoluautorem knihy Populismus v časech krize.

Protestní, nikoli populistické

Populisté hájí ten náš lid – tedy bílou křesťanskou většinu v Evropě – nejen proti establishmentu a mezinárodním organizacím, ale také proti těm tzv. druhým. Tedy těm, kteří do země přicházejí s jinými hodnotami, nebo zde už žijí, ale patří do etnických, náboženských nebo sexuálních menšin.Martin Mejstřík

Naopak podle politologa Petra Robejška je populismus jen nálepka pro hnutí, s nimiž nesouhlasíme. „Podle definice pana Mejstříka jsem populistou i já. Ale podle mojí definice to spíše vypadá tak, že tento termín používají elity jako obranný i útočný nástroj k udržení vlastní moci. A aby lidem mohli vnucovat svá rozhodnutí a iluzorní nápady, místo aby pozorovali, co se ve společnosti děje,“ oponuje zakladatel politické strany Realisté.

„Lidé, kteří populismus považují za něco špatného, by možná měli přemýšlet o tom, jestli oni sami neudělali něco špatného. Jestli nevytěsňují problémy lidí, kteří následně hledají odpovídající politickou nabídku. A takovým stranám neříkám populistické, ale protestní,“ dodává Robejšek.

Snaha se zalíbit

Já sám sebe označuji za vlastence, analytika, intelektuála a příslušníka elity, který se liší od většiny ostatních tím, že je pokorný a chce své společnosti sloužit.Petr Robejšek

V poslední době může podle Mejstříka nálepku populisty dostat téměř kdokoli: „Také mainstreamoví politici se často uchylují k populistické rétorice, aby nahnali body a ukázali, že i oni jsou zastánci lidu. Původní definici populismu je asi nejblíže Beppe Grillo z Hnutí pěti hvězd v Itálii. Nebo Marine Le Penová tím, jak odvedla Národní frontu od extremistických pozic svého otce do středu a začala využívat protestní rétoriku.“

Pro Robejška toto ovšem nejsou populisté, ale příklady protestních stran: „Ten pojem populismus je velice vágní, používají ho i etablované strany mezi sebou. Jsou samozřejmě situace, kdy kterýkoli politik jedná populisticky – vybere si nějaké téma a chce se zalíbit. Například když Angela Merkelová po katastrofě ve Fukušimě zrušila kompromis ohledně jaderné energie, který o půl roku dříve odsouhlasila. A to jen proto, že v Bádensku-Württembersku hrozilo vítězství Zelených. Ti nakonec stejně vyhráli, ale ona se zachovala populisticky.“