Najde Belgie na chvíli klid

Vítěz loňských červnových voleb Yves Leterme je navzdory svému francouzskému jménu po otci reprezentantem vlámské komunity v Belgii a když má popsat svůj názor na společný stát, odpovídá, že Valony a Vlámy spojuje pouze král, fotbalová reprezentace a pivo. Pro veřejnost je ještě horší, že když byl novináři požádán, aby zanotoval belgickou národní hymnu, k jejich překvapení spustil francouzskou Marseillaisu. Taková chyba by se dala jistě odpustit, kdyby se za ní neskrýval přezíravý pohled na Belgii jako takovou.

Federální stát, který se časem stal takřka vyprázdněnou slupkou, vykazuje zásadní svízel. Protože se skládá ze dvou jazykově odlišných částí, je vyloučeno, aby jedna část přehlasovala druhou. To je nepochybně demokratické, ale zároveň to v daném případě nutně vede k vypracování kompromisů, v nichž se žádná strana necítí zcela spokojena, a každá má tak hned po ruce důvod, co by měla žádat příště a co by chtěla na čerstvě dohodnutém kompromisu naopak korigovat.

Poslední případ toho druhu nastal po minulých parlamentních volbách. Již delší dobu je zřejmé, že kdysi bohaté a vládnoucí Valonsko nestojí o další přesuny pravomocí z centrální vlády do regionů, zvláště v takových oblastech, jako je například zdravotní či sociální péče, protože s pravomocemi by zmizely přesuny peněz a s nimi i hmotný výraz vzájemnosti uvnitř společného státu.

V duchu nejlepších belgických tradic byl minulý měsíc dohodnut kompromis, který jednotlivým regionům rozšířil další působnosti do sektorů průmyslové a zemědělské politiky. Největší záhadou navzdory řečem o koaliční dohodě celkem pěti stran zůstává, jak si Yves Leterme představuje fungování příští vlády. Poslední odklad její instalace přinesla minulý týden Letermova hospitalizace, ale o velikonocích se má Belgie dočkat řádně ustaveného premiéra. Jeho inaugurace však ponese všechny znaky stavu, v němž se země již drahný čas nachází. Je překvapivou ironií, že pochybnosti vzbuzuje premiér, který by za jiných okolností měl všechny předpoklady ztělesnit ideu společného státu dvou etnik. Yves Leterme zastupuje vlámskou část Belgie, ale nejenže vděčí svému otci za francouzské jméno, ale dokonce navzdory posměškům zvládá jak francouzštinu, tak vlámštinu na výbornou. A to něco znamená v zemi, kde nechuť starostů některých měst používat oba jazyky v minulosti vedla k politickým krizím.

Yves Leterme přebere premiérský úřad po Guy Verhofstadtovi, který belgické vládě předsedal od roku 1999, tedy takřka jedno desetiletí, ale od loňského června se až do letoška se staral o vládní záležitosti jen z holé nezbytnosti. Vzhledem k dřívějšímu přesunu četných pravomocí na regionální úroveň se mnohaměsíční vládní krize na každodenním fungování státu příliš neprojevila. Větší škody však zanechala dojmem, kterým pro veřejnost poznamenala vnímání budoucnosti společného státu, a neschopností postarat se o přijetí zákonů, na které čekají především majitelé podniků a obchodních společností.

Letermův zarputilý až přezíravý postoj k valonské části Belgie nenapovídá, že by vztahům mezi oběma komunitami chtěl a mohl pomoci najít cestu k žádoucí, totiž trvalejší rovnováze. Každý předseda belgické vlády, který bude dbát více zájmů buď pouze Valonů, či Vlámů, nutně přispěje k dalšímu rozkližování už tak notně uvolněné státní konstrukce. Paradoxem závěru vleklé vládní krize tak může být poznání, že Belgie se sice příští týden dočká instalace regulérního premiéra, jeho příchod však nebude znamenat stabilizaci poměrů, ale pouze prodloužení dosavadního provizória.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .