Muž, který nepodlehl

Muž bytostně věřící v rovnost všech lidí - a zároveň komunista, tedy příslušník strany, která si nárokuje pro své členy jakési vyšší postavení, než mají všichni ostatní. Ten člověk to nemohl mít lehké - ani v sobě, ani se svou stranou." Takto charakterizoval Václav Havel ve své eseji lékaře a politika Františka Kriegla, jehož sté výročí narození si právě v těchto dnech připomínáme.

Výstižné přirovnání, neboť dilema, zda být bezpodmínečně věrný linii komunistické strany nebo spíše vlastnímu svědomí provázelo Františka Kriegla takřka po celý život. Nutno dodat, že jej v éře normalizace nakonec vyřešil se ctí.

Jméno Františka Kriegla a jeho životní osudy dnes pozvolna upadají v zapomnění. Neprávem. Tento muž se do obecného povědomí zapsal především tím, že v srpnu roku 1968 odmítl jako jediný z československých politiků podepsat tzv. moskevský protokol, který pohřbíval naděje Pražského jara. Přesto je mimořádná statečnost, kterou Kriegel při jednáních v Kremlu projevil, pouhým kamínkem v pestré mozaice činů člověka, jenž uskutečnění ideálu sociálně spravedlivé společnosti zasvětil veškeré své konání.

Počátky oné uhlířské víry v lepší příští můžeme nalézt již v Krieglově mladí. Narodil se 10. dubna 1908 ve Stanislawowu, dnešním Ivano-Frankivsku, na Ukrajině jako syn drobného stavitele. Jeho otec brzy zemřel, matka sama nedokázala uživit početnou rodinu, a tak se František musel začít sám protloukat životem. Protože jako Žid nesměl být v důsledku diskriminačních opatření přijat ke studiu medicíny ve Lvově, odešel v roce 1926 do Prahy, kde se zapsal na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. V Československu byl překvapen tím, že se k němu všechny instituce chovaly jako k rovnoprávnému občanu a nepředhazovaly mu jeho původ.

Snadno ovládl češtinu a svou novou vlast si rychle oblíbil. Na studium si ale musel sám vydělávat. Pracoval mimo jiné jako nosič kufrů na nádraží, pomáhal na stavbách, dokonce statoval v Národním divadle. Konfrontace s vlastní neuspokojivou sociální situací jej přivedla nejprve do levicového hnutí mládeže a následně i do řad Komunistické strany Československa, kam vstupuje roku 1931. Učinil tak z přesvědčení, že právě tato strana se zasadí o šťastnější život lidí tak, jak to hlásala ve svých prohlášeních. Kriegel také jako Žid věřil, že komunismus se svým pojetím národnostní otázky dokáže být účinným lékem k odstranění antisemitismu, který tak dobře poznal na rodné Ukrajině. Teprve o mnoho let později pochopil, jak tragicky se v této otázce mýlil.

Krieglovy pohnutky lze pochopit, nesmíme ovšem zapomenout, že jeho vstup do KSČ přichází v době, kdy vrcholí proces tzv. bolševizace a strana se pod Gottwaldovým vedením stává poslušnou vykonavatelkou direktiv stalinistické Kominterny.

Krátce poté, co získal doktorát ze všeobecného lékařství, odjíždí Kriegel v prosinci 1936 jako dobrovolník do Španělska, kde v řadách mezinárodních brigád bojoval proti frankistům. Po porážce republikánů byl mezi posledními ustupujícími vojáky a v únoru 1939 se ocitl ve francouzském internačním táboře. Brzy pochopil, že návrat do vlasti, mezitím okupované nacisty, by pro něj, jako komunistu a Žida, znamenal téměř jistou smrt. Vyslyšel proto výzvu norského Červeného kříže a odjel do Asie. Zúčastnil se bojů v Číně proti Japonsku a svou válečnou anabázi zakončil v létě 1945 v Barmě jako smluvní lékař americké armády u čínských vojenských jednotek.

Po návratu domů se naplno vrhl do politického dění. Pracoval jako organizační tajemník krajského výboru KSČ v Praze a aktivně se jako politický poradce u lidových milicí podílel na únorovém převratu. Od roku 1949 vykonával funkci náměstka ministra zdravotnictví. Brzy se však nad ním začaly stahovat mraky. Krátce po Únoru totiž kritizoval činnost akčních výborů Národní fronty za to, že propouštěly lidi ze zaměstnání bez ohledu na jejich odbornost a to jen proto, že nebyli členy strany. Osudným se mu ale stal jeho židovský původ a minulost španělského interbrigadisty. V paranoické a antisemitské atmosféře politických procesů byl v roce 1952 z ministerstva bez jakéhokoliv zdůvodnění vyhozen.

Naštěstí neskončil ve vězení, nýbrž ve smíchovské Tatře, kde se uchytil jako závodní lékař. Jeho působení zde ale skončilo tím, že byl jednoho dne vyveden před bránu závodu jako nepřítel socialismu, který podporoval absenci inteligence nasazené do výroby. Důvodem byly časté omluvenky pro staré, nemocné a lidi neuvyklé fyzické práci. Následně odešel na podřadné místo ve vinohradské nemocnici. Na sklonku padesátých let byl postupně rehabilitován, stal se primářem a v roce 1960 odjel na Kubu, aby zde jako vládní poradce pomáhal organizovat místní zdravotnictví.

V polovině šedesátých se Krieglovi opět pootevřela cesta do politického života, ačkoliv se i nadále naplno věnoval své původní profesi. Vyzdvihl jej spolu s několika dalšími dříve postiženými funkcionáři sám Antonín Novotný, který potřeboval vzbudit dojem, že se strana vyrovnala s politickými procesy a dala rehabilitovaným komunistům znovu možnost se angažovat. V roce 1964 se Kriegel stal poslancem Národního shromáždění a o dvě léta později byl přijat mezi členy ústředního výboru KSČ. Pokud Novotný počítal s Krieglovým vděkem, byl brzy vyveden z omylu. Kriegel začal brzy vystupovat proti němu a významně přispěl k jeho pádu. V době Pražského jara podpořil obrodný proces a byl zvolen členem předsednictva ÚV KSČ a předsedou Národní fronty.

Nevystupoval však příliš radikálně. Byl pro reformy, ale jednoznačně pod vedením KSČ. Uvědomoval si tíhu geopolitické reality bipolárně rozděleného světa a stavěl se proti některým jevům, které příliš dráždily Moskvu. Odmítal např. aktivity Klubu angažovaných nestraníků nebo snahu o obnovení sociální demokracie. Přesto byla jeho činnost solí v očích nejen konzervativní frakci v řadách KSČ, ale i sovětským předákům. Jako "Žid z Haliče" s nevhodným životopisem vyvolával v těchto lidech přímo patologickou nenávist. Již na jednáních v Čierné nad Tisou Moskva kategoricky požadovala jeho okamžité odstranění z politického života.

Po intervenci vojsk Varšavské smlouvy byl společně s dalšími politiky odvlečen do Sovětského svazu. K jednání o moskevském protokolu ho ale Břežněv a spol. nepřipustili. Z izolace jej přivedli až k jeho podpisu. Kriegel, vnitřně smířený s nejhorším, tedy s popravou či vyhnanstvím na Sibiři, i přes veliký nátlak, kterému byl vystaven (zpracovával jej hlavně Svoboda a Husák) podepsat odmítl. Zásadovost, s níž se Kriegel v Kremlu vzepřel sovětskému nátlaku i jeho ochota nést na svých bedrech následky, nenašly mezi dalšími československými představiteli následovníka.

Zážitek sovětské okupace Kriegla zatvrdil. Zatímco mnozí vedoucí činitelé KSČ taktizovali a ustupovali sovětskému tlaku, Kriegel si v atmosféře nastupující normalizace zachoval rovnou páteř. V říjnu 1968 hlasoval jako jeden ze čtyř poslanců proti smlouvě o "dočasném" pobytu sovětských vojsk. Trest následoval brzy. Byl rychle odstraněn ze všech funkcí a v květnu 1969 jako první z reformních politiků vyloučen z KSČ. Bezprostředním důvodem tohoto kroku byl jeho odvážný projev na zasedání ústředního výboru, v němž odmítl odvolat svůj nesouhlas se smlouvou o pobytu sovětských jednotek, neboť "byla psána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů".

Zároveň dal najevo svůj jednoznačný nesouhlas s Husákovým režimem. Řekl: "Vývoj posledních měsíců a týdnů vyvolává pochybnosti. Celá řada usnesení orgánů strany, přestavba aparátu, tvrdá čistka prováděná v různých institucích a aparátech jdou před leden 1968. Jde o rozsáhlý restaurační proces, o úsilí legalizovat Srpen. Zrychluje se tempo vedoucí k izolaci strany od obyvatelstva, izolaci vedení od členstva, k proměně strany z morálně a politicky vedoucí síly k instituci téměř výlučně mocenské."

Po odstranění z politiky byl František Kriegel rovněž zbaven místa primáře a poslán do důchodu. Následující léta byl pod permanentní kontrolou Státní bezpečnosti. A ta s ním nejednala zrovna v rukavičkách. Přepadení manželky v bytě dvěma "neznámými muži", stráž před bytem a legitimování všech návštěv, odposlouchávání, zabavování pošty, sledování na každém kroku. Ani represálie ze strany moci ho však neodradily od zapojení se do opoziční činnosti a podpisu Charty 77. "Odměnou" mu byl ještě zostřenější dohled ze strany StB a pomlouvačná kampaň vedená v tisku. Ani v sedmdesátých letech ovšem Kriegel neztratil svou víru v socialismus. S jeho podobou, která tehdy existovala v zemích sovětského bloku, se ale důsledně rozešel.

Napsal k tomu: "Metody gangsterství, prolhanost a zneužívání moci jsou rysy systému. Nejde, jak nás učí nedávné dějiny, ani o oficiální název - jde o formy, způsoby i obsah vykonávání moci menšiny nad většinou." "Moc menšiny" dala svou nenávist ke Krieglovi najevo také ve chvíli jeho smrti. Byl nenápadně sledován i v nemocnici, kde ležel po těžkém infarktu až do své smrti dne 3. prosince 1979. Režim znemožnil jeho pohřeb, Krieglovo tělo bylo zpopelněno v motolském krematoriu bez obřadu.

Rozporuplnost je jako charakteristický rys připisována mnoha politickým osobnostem. Povolání spravovat věci veřejné je těžké v jakémkoliv režimu a málokdy se obejde bez vnitřních kompromisů a názorových obratů. V totalitním systému to platí obzvlášť. O to víc je nutno třeba ocenit člověka, který, ač se také podílel na nastolení komunistické diktatury, se až do konce svého života nezpronevěřil ideálům, jež vyznával, nenechal se zkorumpovat svody moci, zachoval si mravní integritu a čistý štít. Mezi předáky československých komunistů bylo takových osob jako šafránu.

Václav Havel ve své eseji o Františku Krieglovi před dvaceti lety vyslovil přání, aby jednou "byla napsána pravdivá a poutavá kniha" o tomto muži. Česká historiografie ji prozatím nevytvořila. A je to škoda, protože František Kriegel by si biografii zasloužil. Vždyť v jeho osudu se velmi plasticky odráží nedávné pohnuté dějiny naší země.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .