Musíme si zvyknout, jsme ve válce

Na nekulaté výročí Hitlerova anšlusu Rakouska z 12. března 1938 se většinou pozapomnělo, jak se to ostatně stává i při výročích kulatějších. Přesto bychom neměli pohrdat velmi pravděpodobným názorem českého exilového historika Jana Tesaře, který právě toto datum označil za definitivní konec předmnichovského Československa, neboť odkrytí jeho jižních hranic znemožňovalo jakoukoliv účinnou obranu země, podobně jako se o dva roky později nemohla bránit Francie, když Hitler bez nejmenších skrupulí porušil belgickou neutralitu, obešel slavnou Maginotovu linii a vtrhl do Francie od severu. Kolik marných diskusí za ty desítky let bychom si ušetřili, kdybychom tuto naši vojensky beznadějnou situaci dokázali reálně přiznat.

Což ovšem vůbec neznamená, že z hlediska zachování morální páteře národa by aspoň pozdvižení zbraní nemělo určitý smysl, tak jako mělo v ještě beznadějnější situaci u Poláků a jiných napadených evropských národů.

Současnost ve srovnání s minulostí nám vždy nasazuje silnější brýle a naopak historický pohled zmenšuje význam dávných událostí a obětovaných lidských životů. Ve srovnání s tím, co v roce 1938 začalo u nás a v našem nejbližším okolí a co následně dosáhlo lidských ztrát mezi dvaceti a třiceti miliony mrtvých, přinesly zatím nejstrašnější události 21. století ztráty, které se rovnají nepatrnému zlomku toho olbřímího čísla.

Už slyším námitku, že současný teror bagatelizuji a že číselná srovnávání nejsou na místě, že tenkrát byla válka, která trvala šest let. Ale copak už neuplynula více než třetina té doby od chvíle, kdy prezident Bush zcela jasně prohlásil, že vyhlašuje válku terorismu? Jenže nikdo na blahobytném západě, jemuž se i my chceme ekonomicky přiblížit, slovo válka v těchto souvislostech nebere příliš vážně. Všechny dřívější války přinášely přece od začátku bídu a každý válčící stát hned posílal do boje tisíce mladých mužů s vědomím, že mnozí z nich se nikdy nevrátí. Ale už druhá světová válka přinesla také výrazné prvky teroru proti civilnímu obyvatelstvu. Neboť čím jiným bylo srovnání se zemí pokojného hornického města Coventry v Anglii nebo našich Lidic, a na druhé straně ještě úděsnější zničení Drážďan 13. února 1945, kde hledali útočiště desetitisíce uprchlíků z východu a kde necelé tři měsíce před koncem války nebylo nic, co by Němcům mohlo pomoci k odvrácení jejich porážky. Zdá se, že ani Winston Churchill nepociťoval v té věci docela čisté svědomí.

Ovšem i rozšiřování NATO před pěti lety vycházelo ještě ze základních pravidel minulých válek, kdy proti sobě stojí dva zřetelné ozbrojené bloky, které se svou silou vzájemně odstrašují a jsou připraveny začít proti sobě bojovat. Jenže k výsledkům druhé světové války patřily dvě zásadní překážky vyhlášení válek. Vznikla Charta Spojených národů, podle níž válku bylo možné zahájit pouze se souhlasem všech stálých členů Rady bezpečnosti - tedy Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a Číny. Od roku 1949 pak nastoupil ještě důležitější faktor - faktor odstrašující, kdy se ukázalo, že oba bloky disponují jadernými zbraněmi.

Jestliže teď v neděli komunistický místopředseda Vojtěch Filip obligátně kárá NATO, že koncem března 1999 zasáhlo v Jugoslávii bez souhlasu Rady bezpečnosti, měl by dodat, že Rusko a Čína tomu bránily. Nyní Vojtěch Filip říká, že pod dojmem teroru z 11. září 2001 a 11. března 2004 lze předpokládat souhlas všech členů Rady bezpečnosti k obranným akcím. Jistě. To, co dle současných událostí všichni cítí, že by měli být vděční každému, kdo je dost silný, aby je aspoň částečně ochránil proti zákeřnému nepříteli, který je nebezpečím pro celou civilizaci.

A co z toho plyne pro naší malou republiku? Nelze jinak: Válka - i ta netradiční - vyžaduje mobilizaci. Jsem přesvědčen, že kdyby to na amerických letištích při vnitrostátních letech nevypadalo tak, jak jsem to sám před rokem 2001 mnohokrát zažil - to jest s naprosto nedbalými kontrolami - mohlo se aspoň něčemu zabránit. Právě tak mohl při troše pozornosti někdo k tomu povolaný ve španělských vlacích odhalit nebezpečné předměty. Vyžaduje to ovšem vskutku masivní nasazení orgánů, které by měly být vybírány podle specifických pozorovacích schopností a postřehu.

Nemá smysl hrát si dále na vojáky, ale rychle připravit lidi, kteří se umějí dívat. Stálo by to jistě velké peníze oněch příslovečných daňových poplatníků, ti by však v tomto případě měli přijmout osobní uskrovnění, neboť co by jim byl platný rozmařilý majetek, když by pak někde leželi s utrženou hlavou. A, mimochodem, ta zajisté velmi drahá zvýšená ostraha by možná poněkud snížila i příliš vysoké číslo nezaměstnanosti.