Multikulturalitě se učí už děti ve školce

Následující řádky jsou proto věnovány multikulturní a interkulturní výuce. Ne ovšem ve smyslu známkovaného předmětu, ale jako o metodě. Jaké dovednosti taková výuka rozvíjí a je skutečně nevyhnutelná?

V pořadu Zaostřeno na cizince na ni nabízí pohled mimo jiné i vysokoškolský pedagog rakouského původu Mikael Luciak, který působí na Vídeňské a Kalifornské univerzitě. Interkulturním vzděláváním se již několik let zabývá jak z evropské, tak severoamerické perspektivy. Mimochodem říct, že má rakouský původ, je trochu zavádějící: Narodil se a vyrostl v Rakousku, ale švédské matce a ukrajinskému otci, který navíc pocházel z rumunské menšiny. S multikulturalismem má tedy své vlastní zkušenosti.

ČRo: V Evropě je už mnoho let značná část debaty věnovaná otázce, v jakém jazyce vlastně nejlépe vzdělávat děti s jiným etnickým nebo jazykovým původem a čeho se tím dosáhne. Jaký je Váš názor?

Mikael Luciak: Jedna věc je integrovat ty různé jazyky do školského systému, zapojit učitele toho jazyka a pomoci studentům přesunout se do dominantního jazyka společnosti, protože se pak budou cítit více přijati. Ne že je něco v nepořádku s jejich mateřštinou. To je pro mladé velice důležité. Protože jejich jazyky mívají nižší status, jsou považované za méně významné.

Přitom jsem potkal řadu studentů, kteří ovládali díky svému původu čtyři jazyky a učil je monoligvní rakouský učitel, který je káral: Vždyť vy neumíte pořádně německy! To si vždycky říkám, no, kdyby ten učitel aspoň uměl jiný jazyk než němčinu. Tak takový model je určitě přínosem pro jazykovou rozmanitost.

Každopádně bych ale řekl, že by se mělo dávat víc důrazu na význam multilingvnosti, jak je významné ovládat víc jazyků. Děti a mladí by se měli cítit pohodlně v tom, že ve škole mluví jedním jazykem a doma jiným. Aby se cítili více přijati. A není od věci vzbudit zájem o jazyky i u studentů, kteří se v daném státě normálně narodili. Děti mají cizí jazyky rády a líbí se jim, když můžou jet do ciziny a umět říct pár slov tamním jazykem.

Proč by ale měla například vídeňská radnice podporovat a financovat vzdělání například v turečtině? To je přece častý argument. Jak na něj odpovíte?

Protože Vídeň je rozmanité město! 50 procent tamních studentů nemá němčinu jako první jazyk. A přitom i oni jsou naše budoucí pracovní síla. Myslím, že názory typu „tady se mluví německy a toto je rakouská kultura“ musíme překonat. Toto uvažování je záležitostí minulosti. Pokud někdo stále prosazuje myšlenku „jeden národ, jeden jazyk“, je to už dost mimo. Společnost se mění po svém. Otázka podle mě zní: Co můžeme udělat, abychom lidi připravili na zítřek? Protože ten bude ještě rozmanitější. Městské části nebo kraje by tedy měly dělat něco pro ty lidi, kteří tam dnes žijí. Lhostejno, odkud pocházejí.


Je to ale i argument pro rodiče? Proč by měli rodiče, kteří mluví jazykem většinové společnosti, posílat děti do škol, kde se učí minoritní jazyky migrantských komunit? V praxi to tak přeci nefunguje a v některých zemích si rodiče schválně vybírají školy, kde moc dětí migrantů není.

Je potřeba říct, že těžiště osvěty je v tomto případě u rodičů. Jsem si jistý, že takoví rodiče, které popisujete, by velice rádi posílali své ratolesti do bilingvních škol s angličtinou nebo francouzštinou; zkrátka jazyky, které mají vysoký status. Problém tedy není v bilingvním vzdělávání, ale v kvalitě vyučování, která se nabízí v oblastech, kde je procento migrantů vyšší.

Děti ve škole|foto: Bratrská škola

Roli tu hraje i sociální hledisko a školy na to většinou nejsou připravené: Učitelé nemají na takovou situaci trénink. Já těm rodičům naprosto rozumím. Dokud se nezmění celkový vzdělávací systém, nepřizpůsobí se realitě a nevyužije multilingvnosti jako bonusu, tak samozřejmě, že rodiče budou posílat své děti do škol, kde se jim dostane dobrého vzdělání!

Když odhlédneme od cizích jazyků, co by mělo být podle vás smyslem interkulturního nebo multikulturního vzdělávání?

Myslím, že je důležité toto poselství: Když mluvíme o rozmanitosti, tak mluvíme i o lidských právech, právech menšin a sociální spravedlnosti. Nezůstávat jen na povrchu a bavit se dva týdny v rámci projektu o tradičních pokrmech nějaké exotické kuchyně nebo dalších relativně povrchních kulturních záležitostech.

Učitelé by měli studenty plně podporovat, protože když učí v kulturně různorodé třídě, většinou bude rozmanitá i sociálně. To znamená, že mají rozdílné domácí zázemí a podporu ve vzdělávání od rodičů, žijí možná v nebezpečných čtvrtích a vy jako učitel musíte tu jejich zkušenost vtělit do vzdělávání. Tím pádem ji musíte poznat a pochopit i vy sám.

To je myšleno tou kulturou – ne nějaké vzletné myšlenky o turecké, srbské nebo romské kultuře, ale každodenní život těch lidí ve vašem okolí. A přimět i děti, aby o tom přemýšlely. Smysl multikulturního vzdělávání je často nepochopen – ale je to vážně o té každodenní reálné zkušenosti dětí, rodičů a jejich školy.

Další postřehy i praktické zkušenosti s multikulturní výukou a to jak od učitelů, studentů a pracovníků neziskových organizací si poslechněte ve zvukové verzi pořadu. Uslyšíte postřehy k projektu Aces, který umožňuje kulturní školní výměny a spolupráci škol ve střední a jihovýchodní Evropě, a o Týdnu pro inkluzi, který první listopadový týden uspořádalo sdružení Rytmus Praha a společnost Člověk v tísni.