Možná reforma v Nizozemsku

O účinnosti a oprávněnosti svých receptů se právě je nyní snaží přesvědčit premiér Jan Peter Balkenende. Už při nástupu do úřadu to neměl snadné, protože voliči dávali najevo, že se jim dosavadní model "polderu", tedy dohody klíčových politických stran a sociálních partnerů začíná zdát opotřebovaný.

Jenže jedna věc je pocit únavy z neměnící se vládní sestavy a jinou věcí je chuť přijmout důsledky zrušení dosavadní sociální smlouvy, jejíž podoba začíná být stejně neúnosná v Nizozemsku jako v jiných evropských zemích. Když Jan Peter Balkenende zveřejnil základní rysy své reformy rozpočtu, zástupci zaměstnanců, tedy odbory, začali organizovat protestní demonstrace.

Největší se má uskutečnit tuto sobotu 2. října. Pro předsedu vlády i pro šéfy odborů to bude měření sil. Pokud premiér obstojí, otevřou se mu dveře k prosazení chystaných reforem. "Obávám se, aby se neukázalo, že naše organizace se podobají papírovému tygru," prohlásil Henk van der Kolk, předák jednoho z odborových svazů.

Co vlastně chystá Balkenende? Při výčtu uslyšíme povědomé pojmy: změna penzijního systému, protože do důchodu se chystá početná generace lidí narozených po válce, změna sociálního systému, protože podpory by nyní měly více motivovat lidi, aby si hledali práci, třeba i na kratší úvazek, a nakonec, ale nikoli v poslední řadě návrat ke čtyřicetihodinovému pracovnímu týdnu pro začátek alespoň pro státní zaměstnance.

Vyjmenované změny nejsou nějakým nizozemským specifikem, proč by tedy měly zajímat další evropské země? Především proto, že pokud je Jan Peter Balkenende prosadí, dostanou stoupenci podobně laděných reforem do ruky účinný přesvědčovací argument. Nizozemsko je zemí, která by mohla reformní kroky s odkazem na svou situaci ještě odkládat. Ekonomika začíná růst a statistici ohlásili první, i když ještě nepříliš velký úbytek nezaměstnanosti.

Takže co by mohli zdráhaví v zemích s horšími hospodářskými výsledky namítat, když by se do reforem pustili právě Nizozemci?

Jan Peter Balkenende má ještě jeden dobrý důvod, proč se co nejvíce snažit, aby své plány prosadil. Toto pololetí má nizozemský premiér na starosti nejen svou zemi, ale zároveň předsednictví v Evropské unii. A co může předsednická země nabídnout kromě vyjednávacích schopností, které jsou nezbytné pro dosažení kompromisu nyní obtížnějšího po přijetí deseti nových členů než vlastní příklad? Hlásat optimismus je povinností politiků, tedy když mluví o vlastním programu a ne o programu opozice. Co by mohlo zhatit nizozemské plány? Jak již bylo zmíněno, odpor odborů ve vlastní zemi. Na unijní úrovni bude nesnadné prosazovat reformy, protože jejich odpůrci do svých protiargumentů s chutí přimíchají výtky vůči bruselské byrokracii, která by chtěla jednotlivým zemím nutit, co a kdy mají udělat - jako kdyby v klíčových věcech neměli rozhodující slovo zástupci národních států.

Ambice politiků se měří zpravidla obzorem jednoho volebního období. Jan Peter Balkenende možná v skrytu chová jedno přání. Pokud se mu podaří reformní plány prosadit, může pohnout s věcmi nejen u sebe doma. Proto leckterý z jeho stoupenců mluví o tom, že nizozemský premiér má šanci podniknout kroky srovnatelné s těmi, které před dvaceti lety podnikla britská premiérka Margaret Thatcherová a americký prezident Ronald Reagan. A může snad předseda vlády státu velikosti Nizozemska doufat v něco většího, než aby se na něj mimo jeho zemi vzpomínalo ještě po dvaceti letech?