Mluvit či nemluvit s komunisty

Posledním projevem této nespokojenosti a jeho údajným řešením bylo dle tisku z minulého týdne rozhodnutí výkonné rady ODS zrušit základní organizaci strany v ostravském Krásném Poli. Mělo se tak stát jako trest za to, že v zastupitelstvu obce figurují mimo jiné politické subjekty společně i dva členové ODS a jeden komunista. Oni dva členové ODS tedy bezpochyby nějakým způsobem museli se zmíněným komunistou spolupracovat.

A to je v rozporu s generálním zákazem spolupráce ODS s KSČM na všech úrovních. Starosta obce a člen ODS zatím nechce zrušení organizace a odebrání licence komentovat. Na obranu zmíněného komunisty však prohlašuje, že je to slušný a pracovitý člověk a že se k němu nemůže chovat jinak, než k ostatním. A zmiňuje se i o Poslanecké sněmovně, kde vedle sedí i místopředsedové za ODS a KSČM.

K podobnému spektakulárnímu odebrání licence došlo z podobných důvodů v organizaci ODS v Dubí na Teplicku poté, co však jiní občanští demokraté dle Lidových novin založili organizaci znovu, dostali licenci zpět. Na druhé straně dle téhož zdroje disciplinárního zásahu zůstala ušetřena větší organizace strany ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde pracovali v zastupitelstvu vedle tří členů ODS dva sociální demokraté a dva komunisté. Petr Nečas to zdůvodňuje tím, že záleží nejen na postoji oblastní organizace ODS, ale i na druhu spolupráce s komunisty.

A pokud se týká jednání v Parlamentě, potom dle vyjádření dalšího člena výkonné rady ODS, Martina Římana, problém prý vzniká, když ke spolupráci dochází v exekutivě, což má být případ zmíněných obecních zastupitelů. Netýká se tedy Parlamentu, protože Parlament není exekutiva. To vše uvádím proto, ne abych zpochybnil chvályhodné předsevzetí nespolupracovat s komunisty, ale proto, abych upozornil, že je asi vskutku nesmírně obtížné odlišit spolupráci tolerovatelnou od spolupráce netolerovatelné, člověka poctivého od nepoctivého. A zmiňovaný Parlament je toho opravdu problematickým příkladem.

Když už tato demokratická společnost nezrušila trestuhodně po roce 89 zločinnou Komunistickou stranu a ta, zejména vinou voličské laxnosti poloviny populace, má ve Sněmovně plnou pětinu zákonodárců, pak bohužel takovou politickou sílu lze stěží ignorovat. Čas od času se setkáme s různými iniciativami, navrhujícími izolování komunistů. Na začátku léta to byla výzva tří umělců s názvem S komunisty se nemluví, druhá ze začátku srpna byla daleko závažnější, protože pocházel od politických vězňů.

To znamená od lidí, kteří doslova na své vlastní kůži pocítili způsob vlády bolševických mocipánů, pro něž byly lidské životy pouhou hříčkou v jejich mocenských ambicích. Političtí vězni vzkázali svou výzvou politikům doslova, že vstřícnost, kterou někteří z nich projevují ve styku s představiteli Komunistické strany, je zarážející. Chtěli nám všem připomenout období komunistické hrůzovlády, pro něž mohou mít pochopení jen lidé, kteří na to období buď zcela zapomněli nebo o něm nechtějí slyšet anebo o něm vůbec nic nevědí.

To je možná vůbec to nejhorší, že jsou asi mezi těmi mladšími, kteří o bolševické hrůzovládě nic nevědí a pod dojmem některých sociálních problémů současného demokratického státu mohou mít dojem, že tyto problémy by vyřešila komunistická společnost. A třeba nevědí, že to byl policejní režim, který řešil své problémy bez sebemenšího zaváhání i brutálním násilím. Jak tedy uchránit občany od lživých komunistických představ a komunistické ideologie?

Společenská paměť, bohužel, neexistuje. To nám potvrzují postoje novodobých nacistů a jejich výroky o osvětimské lži. Stejně tak nelze ani vymýtit falešné představy o skutečnostech komunistického policejního režimu. Nevidím jinou obranu, kromě popisu pravdivé historie v učebnicích, než v budování příkladného demokratického státu, který by přesvědčil občany o rozdílu mezi svobodnou společností a režimem jakékoli, tedy i komunistické diktatury. A s tím souvisí i odpovědnost nás občanů, o níž hovořím poněkolikáté. Půjde-li nás k příštím volbám opět jen tolik jako vloni, budeme mít komunistů ve Sněmovně nejméně jednu pětinu. Bude to jen naše vina a žádné protikomunistické akce nám nic nepomohou.