Minulost neznámá...

Cituji kousek jednoho odstavce: Život pana Doležela jako by začal teprve v devadesátých letech. Kde a co dělal předtím, se zjišťuje jen velmi obtížně. Svůj životopis na rozdíl od většiny kolegů nezveřejnil na webovém portálu ČSSD. Nemají ho ani na ministerstvu vnitra. Na Úřadu vlády ho nechtějí poskytnout. Sám Doležel se navíc diskusi na téma své minulosti překvapivě brání. "Nedoporučoval bych vám, abyste se o to zajímala, může vám to přinést nebezpečné problémy," říká tajuplně do telefonu a schůzku odmítá." (konec cit).

Nebudu se zabývat panem Doleželem. Nic o něm nevím. Zaujalo mě však téma, které souvisí nejen s jeho osobou. Vznáší se neuchopitelně nad naší společností jako smog nad znečištěným velkoměstem. To téma se nazývá "Předlistopadová minulost neznámá".

Narazil jsem na ně už mnohokrát. Pokaždé když se na scéně objevila nějaká nová tzv. osobnost (mám na mysli scénu politickou, ekonomickou, mediální, zkrátka veřejnou), pokaždé se současně nabízely otázky, které ale zůstaly nevysloveny: Kdo to je a jaký je? Odkud se vzal? Oč mu jde a oč mu půjde? Co se dá od něj čekat? A tak dále.Tedy otázky, které jsou na toho, kdo má mocenské ambice, jako ušité. Pokud se vůbec ozvaly, bylo to většinou až se zpožděním. To až když nastalo v souvislosti s onou tzv. osobností nějaké nepříjemné překvapení.

Přitom si myslím, že možnosti předvídat zdaleka nejsou tak omezené, jak by se na první pohled zdálo. V medicíně platí, že u většiny pacientů stačí k stanovení správné diagnózy pečlivě zjištěná anamnéza, předchorobí, tedy předchozí průběh jeho nesnází. V případě, který mám na mysli, by stačilo vědět, jak si takový člověk - většinou muž, ale někdy i žena - počínal pět, deset, dvacet předlistopadových let. Tehdy (před Listopadem) to o každém z nás naše nejbližší okolí dobře vědělo. - Mám samozřejmě na mysli ty, jimž je dnes nejméně pětatřicet.

Je pozoruhodné, jak se toto vědění vytratilo. A nejen proto, že se příslušný jedinec zdráhá vydat ze své minulosti počet (jako např. zmíněný pan Doležel). Taková individuální cenzura by nemohla fungovat, kdyby zde neexistovala jakási nepsaná společenská smlouva, podle níž je pátrání v předlistopadové minulosti neslušné. To jen Cibulkovy seznamy překračují toto tabu. Ale i ony mají zvláštní punc nevhodnosti, dokonce neslušnosti.

Nelistovat zpět! - Kde se vzal tento téměř celospolečenský imperativ? Nabízím vysvětlení. Jednoduché. Tehdy, před listopadem, se obecně tušilo, že žijeme v tzv. Absurdistánu, že dané společensko politické poměry jsou nejen "praštěné", ale i nemravné. Ale že jsou (jak se říkalo) "na věčné časy". Změny se nedožijeme. Bylo nutno se nějak přizpůsobit. Co při tom dostalo nejvíc na frak, byla sebeúcta. Přizpůsobit se znamenalo přestat si vážit sebe. Když pak nastala změna a pominula euforie, ozval se potvora stud. To je emoce nepříjemná a dlouhodobě nesnesitelná. Proto ten imperativ neohlížet se zpět, který má povahu nepsané společenské smlouvy. A ti, kdo se jí aspoň navenek vymykají (muklové, disidenti, exulanti), jsou odsunuti na okraj.

Proto byl i pojem sebeúcty vymazán ze slovníku i z vědomí. Nahradila ho póza velkohubého sebevědomí, arogance, jak nám ji předvádí nejeden politik, novinář, ale i leckterý človíček, který zabloudil na veřejnou scénu čirou náhodou. Třeba ta královnička krásy, co se nechala pornograficky zvěčnit a veřejně to komentovala slovy, že jí ty prachy za to stály.

V morálním řádu má ztráta sebeúcty podobný efekt jako ztráta vkusu v řádu estetickém. Všimněme si, že k obecnému znechucení politikou vede i nedostatek noblesy u těch, kdo ji reprezentují. Má toto slovo ve slovníku i ve vědomí nějaké místo?