Ministerstvo kultury selhává v ochraně významných staveb. Demolice Transgasu mne naplňuje smutkem, stýská si teoretik architektury Švácha

4. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy prof. Rostislav Švácha, host Naděždy Hávové

„Jsem profesionálním divákem architektury a jsem jím rád. Touhu být architekt a navrhovat domy jsem v sobě nikdy nenesl,“ říká teoretik architektury Rostislav Švácha, který je specialistou architektury 17. až 20. století z Ústavu dějin umění Akademie věd. Podle něj hrozí, že z povrchu zemského zanedlouho zmizí celá etapa architektury 60. až 80. let, tedy panelová sídliště. 

Hned vedle Českého rozhlasu je dnes už jen prázdné místo po brutalistní budově Transgasu. Její demolice budila dlouhou dobu emoce, kdy se řada lidí marně snažila o její zařazení mezi památkově chráněné.

Čtěte také

„Tento pohled mne naplňuje smutkem. Myslím, že ztráta Transgasu byla pro celou českou architekturu ztrátou tragickou. Bylo to dílo vynikajících architektů 60. až 80. let, velmi nápaditě navržená stavba, originální i svými formami. Takové stavby nemají mizet z povrchu zemského,“ svěřuje se Švácha v pořadu Hovory.

Je to ale jen kamínek v mozaice jiných zbouraných staveb té doby. „Je jich už tolik, že skoro hrozí, že vymažeme celou významnou etapu československé architektury 60. až 80. let. Etapu, která byla schopná dosahovat i mezinárodních úspěchů,“ uvažuje.

Podle encyklopedie jsou autory komplexu tří budov Transgasu také Václav Aulický, Jiří Eisenreich, ve spolupráci s Janem Fišerem, hlavním konstruktérem byl Jiří Kozák.

Je si přitom vědomý, že tento druh architektury s sebou nese i ideologické stigma. „Je to ošklivé a komunistické. V mnoha případech šlo o státní stavby, které opravdu komunistický stát reprezentovaly, ale vzal bych v úvahu i osobnosti architektů, kteří je navrhovali. Jim rozhodně šlo o to, aby naše architektura neztratila spojení s architekturou západních demokratických zemích. Vypovídají o tom totiž formy jejich architektury.“

Zajímavý je i osud samotných autorů Transgasu. „Ivo Loos a Jindřich Malátek navrhovali v roce 1969 i hrob Jana Palacha na Olšanech. Za to byli potrestáni – nesměli své práce publikovat v odborných časopisech. Když se teď posuzuje památková hodnota stavby, bere se v úvahu také její publicita. Ale když oni psát nesměli, tak ten trest pokračuje dodnes.“

Ke stavbám předků se komunisti stavěli líp

Teoretik architektury Rostislav Švácha připomíná, že nejde jen o Česko, kde se ke stavbám chováme „macešsky“, stejně je tomu v Maďarsku, Polsku ale dokonce i ve Velké Británii.

„Bylo by docela zajímavé srovnání, jak jsme se v 60. letech chovali k památkám funkcionalistické architektury, a to musím říct, že komunistický stát se ve svému dědictví choval prozíravěji, než se teď chováme my.“

Důvodů je hned několik. „V té staré době neexistovalo soukromé vlastnictví a dnes jsou cenné stavby často v soukromých rukou. Vlastník má právo dělat si s nimi, co chce. Je tady ale veřejný zájem, který má chránit nejhodnotnější stavby z poválečného období, takže zasáhnout by mělo ministerstvo kultury. To má právo prohlásit stavbu za památku, a to i přesto, že s tím vlastník nesouhlasí. V tomto ale ministerstvo naprosto selhává,“ míní.

Budou naše sídliště kulturní památkou?

Za pár desítek let zřejmě budeme řešit otázku, jestli sídliště ze 70. let normalizace považovat za zajímavou architekturu. „To je nepochybné,“ myslí si Švácha.

„Jižní Město nebo sídliště Petržalka v Bratislavě jsou obrovská, téměř stotisícová města. Architektonicky moc podařená nebyla, protože tehdy se už prosadilo ryze kvantitativní hodnocení panelové výstavby. Rozhodovala kvantita nad kvalitou. Ale pokud se vrátíme do let 60., tak tam už to je jiné. Kupodivu strana a vláda zdůrazňovala, že ve výstavbě panelových sídlišť musí být rozhodující kvalita, což se v některých případech, neříkám, že ve všech, dařilo,“ uvažuje.

Čtěte také

Zajímavé domy najdeme na brněnském sídlišti Lesná nebo v Praze-Ďáblicích. „Tady se vznáší i otázka památkové ochrany. Některé západní země v čele s Německem nebo Anglií už opravdu prohlásily některá sídliště z 60. let za památkové zóny. U nás se podobné myšlenky vynořily také, ale zatím se nic podobného nepodařilo.“

Velkou naději tomu ale nedává, protože většina bytů je dnes v osobním vlastnictví. Aby stát mohl prohlásit nějaké sídliště za památku, tak by se musel zeptat každého vlastníka, jestli s tím souhlasí. „Tento proces je ale až příliš obtížný,“ uzavírá Rostislav Švácha.

Poslechněte si celé Hovory, ptala se Naděžda Hávová.

autoři: Naděžda Hávová , lup
Spustit audio

Související