Miloš Zeman velmi zblízka

Zejména je-li respondentem politik, který z povahy své role nemůže hovořit zcela otevřeně úplně o všem. Situace, kdy se dotazovaný politik kroutí, aby se ubránil novinářově zlomyslné všetečnosti, je možná zábavná, ale jen chvilku. Pro porozumění situaci je bezcenná, protože politik zpravidla zatlouká to, co všichni stejně tuší. Ale vraťme se k interview v sobotním Právu.

Startovním bodem rozhovoru je tam současná situace v ČSSD a Zemanova kniha, která nedávno vyšla. Jmenuje se Jak jsem se mýlil v politice. Interview je pak rekapitulováním úlohy, kterou Zeman sehrál (a snad stále hraje) na naší politické scéně a jíž se jistě zapsal do našich nejnovějších politických dějin.

Zeman nezaujímá pozici toho, kdo nahlíží, jak se mýlil. Pokud vůbec nějaký svůj omyl připustí, pak jen takový, že včas nerozpoznal závažné nedostatky někoho jiného. Nejspíš proto, že ten druhý své nepravosti nerozvinul včas, takže Miloš Zeman za to přehlédnutí vlastně ani nemůže. Strategii, spočívající v přisuzování vlastních nezdarů zásadně těm druhým, jejich hlouposti či bezcharakternosti, se odborně říká extrapunitivita. Miloš Zeman je v tomto směru podivuhodně důsledný. Jeho neschopnost kritické sebereflexe ukazuje, jak je naprosto ucpaný sám sebou.

Kramer se opakovaně snaží tuto Zemanovu pózu ozřejmit jemu samotnému, ale kdepak. Je to rozhovor s někým, kdo ze sebe už zaživa udělal monumentální sošný autoportrét. Zeman odráží Kramerovy pokusy s arogantní nadřazeností a nijak se nežinýruje tazatele ponižovat. Měl jsem zprvu dojem, že je to taková úsměvná hra, kterou si oba pánové domluvili předem. Že ty urážky jsou jen žertem, o němž jeho adresát ví, že to nelze brát vážně. Omyl: interview končí Zemanovým sdělením, že tentokrát mluvil s panem Kramerem naposled. Jeho Veličenstvo se opravdu urazilo.

Kramerův interview mi pomohl i tentokrát. Ušetřil mě četby Zemanovy knihy. Nikoli však některých starostí. Miloš Zeman je vlivným člověkem, i když se okázale uklidil na Vysočinu. Jak je možné, že lidem jím ovlivněným (zejm. mezi členy a voliči jeho strany) dosud nedošlo, že tento muž, který už není schopen vyslovit větu, jak mu zobák narost, tedy nestylizovaně, ustrnul v dlouhodobé, možná i trvalé křeči? - Dost lidí naletělo kdysi tzv. republikánu Sládkovi. Ti snad většinou stačili vystřízlivět. Dost lidí naletělo tzv. harvardským fondům pana Koženého. Už vystřízlivěli? To nevím. Ještě víc lidí se nechalo oslnit panem Železným a tím jeho "Volejte řediteli". Vystřízlivěli oni? Zvolili ho senátorem a pak europoslancem.

Ostatně i Václav Klaus zaimponoval obdobným stylem jako Miloš Zeman. Pravda, počínal si elegantněji. Dnes si jako prezident republiky vede uměřeněji. Šídlo v pytli ale neutajíš. Je těžké nevidět v jeho nedávném rozhodnutí nejmenovat soudce svévolné uplatnění neoprávněné generalizace. Však si také soudcovský stav řádně popudil. Časem poznáme, zda si bude prezident vůči němu počínat jako uražené veličenstvo.

Slýcháme stesky na naši nízkou politickou kulturu. Rozšířil bych to: jde o nízkou kulturu veřejného života vůbec (včetně médií). Její součástí je i prosté neumění vyznat se v tom druhém. Odhadnout, co v něm vězí a co lze od něho čekat. Nazval bych to deficitem lidoznalecké gramotnosti. Nejde o akademické hnidopišství. Tím deficitem je těžce poznamenán ten obor řízení, jemuž říkáme personalistika. Projevuje se třeba tím, jak si - dejme tomu - premiér vybírá spolupracovníky. Zdá se, že jedinou cestou, jak z toho neumění vybřednout, jsou maléry. Ovšem pouze v tom případě, je-li tu ochota se z nich poučit.