Miloš Šenkýř: Dvacet let, kdy se kraje sebeutvrdily
Začíná kampaň před krajskými volbami. Další potvrzení, že se fungování a počet krajů měnit nebudou.
Jsou tu praktické důvody, ale i ty politické. Dvacet let fungování krajů přesto mělo být minimálně důvodem k velké debatě nejen mezi politiky a odborníky.
Čtěte také
Malé kraje ustavené v roce 1948 vydržely zhruba dvanáct let. Ty dnešní je už trumfly. Slaví 20. výročí – a protože kampaň před volbami se rozbíhá naplno, další čtyři roky si na svá bedra určitě připíší. A ještě mnoho dalších.
Nahmatal jsem teď náhodou knihu O čem sním, když náhodou spím. Autorem je šéf hnutí ANO, tehdy ovšem ještě ne premiér Andrej Babiš. A na 129. straně popisuje, proč jsou podle něj kraje zbytečné a jak by bylo efektivní je zrušit. Ne snížit jejich počet nebo je nahradit třeba zeměmi, ale rovnou je zrušit. A tamní politiky poslat pracovat na radnice.
Takový návrh se ale neobjevil. S návrhem na transformaci krajů se žádná z velkých stran nevytasila. Naopak politici najdou řadu – a podotkněme, že racionálních – důvodů, proč kraje nechat. I když by právě těch dvacet let mohlo a mělo být důvodem k velké a všeobecné debatě o fungování krajů. Možná je ta diskuse jednou z nechtěných obětí koronaviru.
Zrušení starých krajů po 60 letech
Čtěte také
Nakonec zjevně i Andrej Babiš pochopil, co oficiálně asi nikdy neřekne. Politickou neprůchodnost. Vyšší počet krajů dává větší prostor k uplatnění politiků – či aspoň příznivců – stran a hnutí v regionech. A čím víc která strana nabírá, tím více takového prostoru potřebuje. A neřešme, jestli kvůli dobru nás všech jako efektu práce takových politiků. Nebo kvůli dobru právě těch stranických přívrženců.
Je tu ještě jeden důvod, proč odkládat úvahy o tom, že by krajů mohlo být méně nebo by je nahradily země. Skončil by systém „rozděl a panuj“. Znamenalo by to mít případnou mimopražskou opozici výrazně silnější. Matadoři mezi politiky si vzpomenou na federaci, kde nesouhlas Slovenska dokázal zablokovat mnoho věcí, které centrální úřady a vlády chtěly prosadit.
Je logické, že náš stát nemůže fungovat jen na linii celostátní úrovně a obcí, jak se Andrej Babiš snažil navrhovat. Mezičlánek i s jeho samosprávou potřebuje. Opravdu nejde, aby se z Prahy linkovaly regionálně důležité projekty v Krušnohoří nebo třeba na Hané, případně tam řídily záchranné práce při katastrofách. Znamenalo by to různé pobočky pražských institucí a vyšlo by to nastejno.
Čtěte také
Je sice stále paradox, že nejmenší kraje – Prahu v to nepočítaje – jsou svou rozlohou srovnatelné s jedním a půl okresem Klatovy či Jindřichův Hradec. A počtem obyvatel jsou srovnatelné s Brnem a Ostravou. Takové propastné rozdíly najdeme i v jiných státech – a fungují. To naše kraje také, po těch dvaceti letech nejde říci, že se neosvědčily.
Otázka, jestli by něco mohlo být lepší a jestli měnit jejich vymezení či kompetence, ale veřejnou odpověď nedostala. Ne v podobě odborné konference Asociace krajů či jednoho dvou průzkumů. Ale takovou diskusi, aby i lidé z rozhraní krajů řekli, jak jim teď funguje doprava, jakou mají dostupnost nemocnic a dalších služeb. Aspoň něco třeba zodpoví začínající kampaň.
A abych zákonodárcům nekřivdil, jeden krajský problém letos vyřešili. Přijali zákon, kterým na konci roku definitivně zaniknou kraje ustavené v roce 1960. Bylo jich sedm plus Praha a úředně tu přežívaly i po zrušení krajských národních výborů před třiceti lety. Ještě letos tak máme kromě současného Jihomoravského kraje s jeho sedmi okresy i Jihomoravský kraj se čtrnácti okresy, stejně jako kraj Východočeský a další. Zrušení starých krajů po 60 letech je znamením, že změna těch nových hned tak nenastane.
Autor je editor a moderátor Českého rozhlasu Brno
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
