Miloš Rejchrt: Pouštní lekce od Jana

Jan byl až extrémně náročný na sebe, zatímco na ostatní lidi kladl nároky snesitelné. Když se ho posluchači ptali, co mají dělat, aby unikli Božímu hněvu, neřekl jim „buďte jako já, opusťte civilizaci, bydlete v chatrči a živte se hmyzem“, nýbrž „kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co jíst, udělej to podobně“.

Celníky vyzval, aby nevymáhali na lidech víc, než je předepsaná taxa, příslušníkům ozbrojených složek uložil “nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte a spokojte se svým žoldem“.

Jan tedy nevyžadoval od lidí nic nesplnitelného. Nechtěl, aby se zřekli všeho, co mají, nýbrž aby byli soucitní a dělili se o svůj nadbytek, úředníci aby poctivě vykonávali svůj úřad a lidé v moci postavení aby nikoho nedeptali. Prostě aby se chovali slušně.

Co je slušné, jinak řečeno morální či etické, to nám musí nejprve někdo vysvětlit, obvykle rodiče v našem v dětství, později učitelé a jiné osobnosti, které nás zaujmou a mají na nás vliv. Morálka se v nás usazuje tak, že někdo, kdo je nám autoritou a má naši důvěru, nám řekne, že tohle se nedělá, a tohle naopak je správné a tak to má být. Podmínkou ovšem je, že takový učitel morálky je pro nás hodnověrný, neboť sám žije tím, co káže, a je náročnější na sebe než na druhé.

Slýchávali jsme před několika málo lety, že je třeba nežít rozmařile, zavést rozpočtovou přísnost a snížit sociální výdaje, abychom neskončili jako v Řecku. Kazatelé této morálky ale u českých zástupů velký úspěch nezaznamenali. Není divu, kdo vznáší na lidi nějaký požadavek, třeba aby se uskromnili, musí sám nejprve předvést, jak se to dělá a být přísnější na sebe, než na ty druhé.

Inu, lekce od pouštního kazatele Jana je platná dodnes.