Michal Komárek: Školy nemají jasné instrukce, jen blikající semafory

Posuďte sami. Mnozí učitelé v podstatě do poslední chvíle nevěděli, zda budou od pondělka učit na dálku nebo ve škole. Ne, že by se nesnažili informace najít. Tápali. Původní zpráva zněla, že školy budou zavřené podle semaforu. Později se však ukázalo, že možná podle nějakého jiného semaforu, který ještě nikdo nikdy neviděl. Podle krajského semaforu.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Jak nás ohrožují zavřené školy

A postupně se odhaloval skutečný rébus – jak mohou „oranžové okresy“, tedy okresy, kde by měly být školy zavřené, dohromady vytvořit „zelený kraj“, tedy kraj, kde se bude učit normálně. Ukázalo se, že to jde. A tak se v řadě „oranžových“ okresů zatím učí prezenčně.

Ale tím zmatení pojmů zdaleka nekončí. Bez jasné oficiální odpovědi zůstává otázka, jak je to se školami, které jsou sice „zelené“, ale sjíždějí se do nich žáci z širokého „oranžového“ a možná i „červeného“ okolí?

A to je ještě maličkost ve srovnání s otázkami, které vládě položil ekonom Daniel Münich. Existují vůbec pro zavření škol dostatečné důvody? Má vláda analýzy, nebo se rozhoduje spíše na základě pohledu z okna na Vltavu?

Zmatek, beznaděj, ponížení

Podle Münicha totiž z veřejně dostupných informací není například jasné, zda se nákaza na středních školách šíří plošně, nebo ohniskově. Ani to, zda se žáci nakazili spíše ve škole, nebo ve volném čase.

Čtěte také

Michal Komárek: Až tato krize odezní, pojďme hledat smysl učení

Ukazuje se znovu, že vzletná prohlášení o přesně zacílených chytrých opatřeních, která nahradí opatření plošná, jsou jen – vzletná prohlášení.

Dobrá, zavřít třeba i všechny střední školy na dva týdny, to by určitě nebyla žádná katastrofa. Učitelé se ale oprávněně obávají, že dva týdny restrikcí žádné řešení nepřinesou a školy zůstanou zavřené mnohem déle. Navíc netuší, zda či spíše kdy se přidají i školy základní, minimálně druhé stupně.

Čtěte také

Plaga: Školy jsou na distanční výuku lépe připravené než na jaře. Ale stále jsou místa bez internetu

Opravdu zásadní problém je ale v tom, že se s učiteli nikdo nebaví. Ptají se na logiku opatření, chtěli by jim rozumět, nemají ale data. Navrhují vlastní modely, jak by šlo vyučování ve školách zachovat alespoň částečně. Jako odpověď dostávají jen rozostřené a trochu divoké rozfázované poblikávání dvou prolínajících se semaforů.

Pocit, který si z té světelné show mohou odnést? Zmatek. Trocha beznaděje. Trocha ponížení.

Autor je šéfredaktor internetového časopisu Česká škola