Michal Komárek: Nedůvěra, nejistota – koronavirus staré školní bolesti neodnesl

30. prosinec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Online vyučování

Poprvé se kvůli covidu školy zavřely 11. března. A už po několika dnech se v médiích objevily hlasy, že je to pro školy a celou společnost velká příležitost.

Že se naučíme o vzdělávání přemýšlet jinak. Že se školy budou modernizovat mnohem rychleji než za obvyklých podmínek. Že učitelé ovládnou digitální nástroje a najdou nové cesty ke svým žákům.

Čtěte také

Ty hlasy ale postupně slábly. Začaly převažovat obavy – jak moc a v čem může ten podivný školní rok děti poznamenat.

Většina dětí chodila do školy ve víceméně normálním režimu pouze pět měsíců. Lišily se podmínky pro první stupeň, druhý stupeň, středoškoláky, speciální školy, ale nemá smysl dopočítávat jednotlivé dny. Koronavirus zredukoval školní docházku zhruba na polovinu.

To jsou ale jen mechanické počty. Těch pět měsíců beze školy mohlo totiž pro některé děti být docela zajímavým experimentem vybízejícím k úvaze, zda nezkusit domácí vzdělávání. Pro jiné děti to mohlo být doslova peklo – zůstaly v izolaci vydané napospas domácím tyranům, kteří nejsou ochotni nebo schopni jim pomáhat s učením.

Výjimečný euforický pocit

A samozřejmě mezi těmito dvěma krajními polohami tu byla většina dětí, které více či méně bez kamarádů a učitelů strádaly a ztrácely chuť se učit.

Čtěte také

A k tomu všemu tu byly konstanty tuzemského školství, které krize nezrodila, které v ní ale ani nezanikly: ministerstvo bez vize, rozhádaní a nespokojení učitelé, nekončící a neproduktivní debaty o podobě přijímacích zkoušek a maturit.

Už za pár let budou pravděpodobně spory kolem nošení roušek ve třídách, nástupech do školních jídelen či větrání tříd vypadat spíš jako zábavné historky než jako velké drama. Ale to, že ministerstvo školství po celou dobu krize nepřineslo jasnou vizi a nebylo schopno srozumitelně komunikovat s učiteli, rodiči a žáky, to velké drama je. A bohužel zatím není důvod se domnívat, že jeho účastníky za pár let stále nebudeme.

Ministr školství Robert Plaga (za ANO) v podstatě předal krizové řízení škol ministerstvu zdravotnictví. S tím, že není epidemiolog. Není. Ale to ho nezbavuje odpovědnosti za to, aby se snažil vytvořit koncepci, která je pro školy, děti a jejich rodiče i pro učitele nejlepší. Aby se ji snažil prosazovat.

Čtěte také

Krize jen zvýraznila dobře známý obraz: mezi úřadem a školami, učiteli se rozevírá velká propast a nad ní se vznáší nedůvěra.

A nedůvěra je přítomna i ve školách samotných. Učitelé se neshodnou v zásadních věcech: Je online výuka krokem do budoucnosti, nebo dalším krokem k závislosti dětí na technologiích a posilování jejich „digitální demence“? Jak má vypadat inkluze? Mají se omezovat elitní školy a víceletá gymnázia? Má být cílem vytvořit pokud možno stejně dostupnou a stejně kvalitní školu pro každého žáka? A je to možné? Jak mají vypadat maturity a přijímačky? Známkovat nebo hodnotit slovně? A jak má vypadat příprava učitelů, co s pedagogickými fakultami?

Krize nepřeklenula nejenom napětí mezi „modernisty“ a „konzervativci“, ale ani mezi učitelskými spolky. Spíš spory prohloubila. Sen o vytvoření Pedagogické komory, která by reprezentovala většinu učitelů, se opět rozpadl. A tak v médiích a ve vztahu k úřadům učitele zastupuje hned několik organizací, které spolu často a velmi vyhraněně nesouhlasí. 

Čtěte také

A mezinárodní srovnání znovu potvrdilo, že čeští žáci chodí do školy nejméně rádi ze všech zemí Evropské unie. A v matematice a přírodovědě mají také nejnižší sebedůvěru. Naplno řečeno: Škola je nebaví, někteří se jí i bojí, v řadě předmětů si nevědí rady a mnozí učitelé jim v tom příliš nepomáhají. 

Většina dětí se na jaře i před Vánoci do znovu otevřených škol nepochybně těšila. A většina učitelů se těšila na ně. Tenhle výjimečný euforický pocit by ale mohl působit jako nebezpečný optický klam.

Příští školní rok už snad bude normální. A během něj nadšení rychle vyprchá. A jeho místo v obvyklé míře nahradí nedůvěra, nejistota, nespokojenost, strach, pocit marnosti. Vše to, co krize sice nezrodila, ale co v ní přes všechny teze o nových příležitostech ani nezaniklo.

Autor je šéfredaktor internetového časopisu Česká škola

autor: Michal Komárek
Spustit audio