Michal Komárek: Není třeba hledat nový model školství?

14. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Distanční výuka vyklidila třídy i na Gymnáziu Luďka Pika v Plzni

Školy nejsou místa na odkládání a hlídání dětí jen proto, aby dospělí mohli pracovat. Zavření škol ochromí ekonomiku. Poškodí děti. Ohrozí budoucnost země. Navíc je to rozhodnutí nesrozumitelné, není jasné, z jakých dat vláda vychází. Kritika vládního rozhodnutí vypadá na první pohled logicky. Při bližším zkoumání se ale ukazuje, že je nejen nesmyslná, ale i nebezpečná.

Jaká data kritici chtějí? Zdravotnictví se blíží ke kolapsu a „italský scénář“ už není jen temnou vzpomínkou na jarní vlnu pandemie. Za těchto podmínek by byl opravdu velký luxus zkoumat, jestli by nebylo možné oživit nějaký regionální semafor a zavírat školy podle místní situace.

Čtěte také

Vláda nemá mnoho možností, co dělat. Je jasné, že školy jsou jedním z míst, kde se nákaza šíří. Na detailnější analýzu není čas. Ne, tím neříkám, že taková analýza neměla být připravena, a že vláda v mnoha ohledech trestuhodně nezaspala. Jenom nemá smysl se o tom bavit v příštích dvou třech týdnech. Zavřít školy na tři týdny není tragédie.

Ta bouřlivá diskuse má kromě politického a expertního vyřizování účtů, ještě jedno, důležitější téma. Tedy k čemu ty školy opravdu jsou? Pandemie totiž už od září zvýrazňuje některé podstatné rozporné pohledy na školství.

Obhájit svůj význam a smysl

Od začátku ji provází nadšení modernistů, podle kterých učitelé mnohem rychleji než dřív zvládají online výuku a české školství se konečně digitalizuje. Zároveň praktici zdůrazňují, že online výuka je na nic, protože nemůže nahradit živý kontakt učitele a žáků. A navíc – řada dětí se online v podstatě neučí, takže rozdíly mezi dětmi se zvětšují.

Čtěte také

Jiní praktici ale rádi opakují, že dnes už se skoro učit nedá – inkluze, velké třídy, nevychované děti, ztráta autority učitele, bohorovní rodiče. A další kritici a modernisté zase rádi připomínají, že podle mezinárodních srovnání chodí české děti do školy vůbec nejméně rády. A že čeští učitelé se moc nezajímají o to, jak se ve škole cítí.

Takže jak? Je zavření škol problém? Není to nakonec spíše dlouhodobě správné řešení, které uleví jak frustrovaným učitelům, tak otráveným žákům? Nejsou školy nejspíš ze všeho opravdu „hlídárny dětí“?

Čtěte také

Není třeba hledat nový model? Část dětí škola hlídá a učení jim příliš nevnucuje, část se dobrovolně a s chutí učí doma online, občas se všichni potkají třeba na fotbale. A i to hlídání už brzy zvládne robot.

Vyhrocené diskuse v době pandemie ukazují, že české školství má mnohem větší problém, než jaký představují neúspěchy v mezinárodních žebříčcích matematické nebo čtenářské gramotnosti. Jde o to, že školy neumějí v nové době obhájit svůj význam a smysl. Lidé k nim nevzhlížejí s obdivem a velkým očekáváním. Spíš na ně hledí s nejistotou, podezřívavě, s despektem.

A dokud budou v diskusích hrát prim frustrovaní učitelé, otrávení žáci, bohorovní rodiče a nepřipravení politici, lepší to nebude.

Autor je šéfredaktor internetového časopisu Česká škola

autor: Michal Komárek
Spustit audio