Michal Komárek: Bez dobrých škol a výborných učitelů nezvládneme ani příští krizi

Nad šokem z krize ještě v průběhu loňského jara zvítězil pocit, že jsme covid zvládli a můžeme se vrátit k normálnímu životu. Ve školách se optimistické vizionářské hlasy začaly v médiích prosazovat pod heslem „krize jako příležitost“.

To uvádělo úvahy, že učitelé, žáci, jejich rodiče i politici dokážou krizi využít, aby pochopili nutnost rychlejších reforem školství – posílili digitální gramotnost, zredukovali učivo, zmodernizovali způsob učení, znovu se podívali na smysl přijímaček a maturit, tradičního známkování.

Čtěte také

Petr Šabata: Má ministr školství plán, jak zachránit všechny Mozarty?

Jenže postupně začaly tyhle hlasy slábnout. Česko se stalo rekordmanem v délce uzávěry škol i v množství nakažených a zemřelých na milion obyvatel. A učitelé, lékaři, psychologové i politici stále častěji říkají, že vytváříme ztracenou generaci dětí, nebo dokonce že jsme děti v boji s covidem obětovali.

Není v tom tak velký rozpor, jak by se mohlo na první pohled zdát. Krize snad může být příležitostí pro urychlenou modernizaci, ale učitelům, dětem a rodičům to zatím k ničemu není.

Děti jsou zavřené doma. Nemohou se učit, jak jsou zvyklé, nemohou ani normálně sportovat, stýkat se s kamarády. Podle pozorování pediatrů a psychologů se mnohé z nich doslova rozpadají, jsou apatické, ztrácejí motivaci.

Nedostatek sociální inteligence a kritického myšlení

Myslím, že za rok za dva, až bude epidemie opravdu pod kontrolou, ztratí optimistická i katastrofická vize na síle a podobně jako jiné překotné úvahy vyvolané krizí se vřadí do rytmu všedního dne. Školská reforma neproběhne nijak závratně rychle. A naštěstí se i většina dětí z krize vzpamatuje bez větších, natož trvalých traumatizujících zážitků.

Čtěte také

Michal Komárek: Není třeba hledat nový model školství?

Těm ostatním bychom měli umět pomoci. A to lze považovat za příležitost, protože pomáhat ohroženým dětem neumíme dostatečně ani v normálních časech.

A pak je tu ještě jedna zásadní lekce. Naše společnost tuhle krizi nezvládla. Největší počet zemřelých na světě nelze omluvit. A zapomenout. Důvodů je mnoho a teprve postupně se budou vyjasňovat.

Je ale zřejmé, že na nejvyšší politické úrovni hrály roli neodbornost v rozhodování, neochota ke kompromisu a otevřené diskusi, neschopnost vytvářet a vnímat modely budoucího vývoje. A napříč společností se k tomu přidal nedostatek sociální inteligence a kritického myšlení, nezodpovědnost.

Je dnes už vcelku jedno, zda se školy otevřou za dva, nebo za čtyři týdny. A jak letos budou vypadat maturity. Je dokonce jedno, jak budou vypadat za rok či dva.

Nejde o detaily. Důležité je, že bez dobrých škol a výborných učitelů ani příští krize nezvládneme lépe. A že jich zatím zřejmě nemáme dost.

Autor je bývalý šéfredaktor internetového časopisu Česká škola