Mezi minarety: Islámské právo

A už tento jeho původní význam naznačuje, že šaría není jen právní soustavou v západním slova smyslu. Coby správná cesta islámu je jakýmsi souhrnem Božského řádu a neměnným morálním zákonem, který musí věřící dodržovat. A podobně jako Korán je i šaría považovaná za věčnou a nikým nestvořenou.

Právě v Koránu a sunně byla šaría muslimům zjevena. Upravuje jak učení, tak náboženský život a zahrnuje v sobě celou myslitelnou škálu vztahů mezi Bohem a lidstvem. Vzhledem k ortopraktické povaze islámu (o níž jsme se zmínili už v díle věnovaném islámským „ismům”) je šaría jeho zásadní součástí.

V té nejobecnější rovině se dělí na dvě kategorie: ibádát a muámalát. Ibádát vymezuje vše, co je mezi člověkem a Bohem. Upravuje tedy víru jako takovou. Druhá oblast, muámalát, se pak zabývá vztahy mezi lidmi. A právě sem patří i to, co nazýváme právem, ať už jde o právo rodinné, trestní, válečné či jiné. Vědní obor, který se touto oblastí zabývá, se nazývá fikh. Mluvíme-li tedy o islámském právu ve smyslu našich právních soustav, mluvíme o fikhu. Fikh doslova znamená „porozumění” záležitostem náboženského zákona.

Jak jsme už uvedli, hlavními zdroji islámské právní vědy jsou Korán a sunna. A pro případy, kdy tyto dva zdroje nestačí, vznikly ještě další dva – souhlasný názor neboli konsenzus a analogie. Tuto podobu islámského práva ale uznávají pouze sunnité. Šíité konsenzuální výklad odmítají, a proto existují odlišné sunnitské a šíitské právní školy. A i v rámci sunnitského či šíitského islámu existují různé právní názory, neboli fatvy. Ty vydává znalec islámského práva, tzv. muftí. A dotaz na právní názor může vznést kdokoliv.