Mexické drogové kartely

To, co v nás vyvolává bezděčný úsměv, je ale pro Mexiko velkou tragédií. Podobné nálezy indikují totiž jediné - a sice to, že drogové kartely jsou stále vynalézavější a schopnější a že boj proti nim, během něhož zemřeli v posledních šesti letech na deseti tisíce lidí, jen tak neskončí.

Drsná realita

Začátkem podzimu loňského roku přirovnala americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová dnešní Mexiko ke Kolumbii na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Možná si ještě vzpomenete, že v Kolumbii v té době zuřila v podstatě občanská válka mezi drogovými kartely Východoatlantského pobřeží, Medelín a Cali na straně jedné a vládou, podporovanou CIA na straně druhé. Tehdejší koordinovaný boj kolumbijské vlády a americké tajné služby byl nakonec svým způsobem úspěšný. Velké drogové kartely se podařilo rozprášit, na jejich místo, ale nastoupily malé, hůře vystopovatelné skupiny, které obchod s drogami, i když v menší míře, provozují dodnes. A právě konec kolumbijské dominance na latinskoamerickém drogovém trhu se spolu s dalšími faktory podílel na tom, že se novou drogovou velmocí stalo Mexiko.

Tranzitní země

Jisté drogy, zejména různé halucionogenní houby, užívali ve velkém už předkolumbovští indiáni, pro něž se staly nedílnou součástí mnohých tradičních rituálů. Dobře známá jim byla také marihuana, mezi jejíž největší pěstitele se Mexiko řadí i v současnosti. Ovšem ačkoliv v zemi najdete mnoho lidí holdujících měkkým či tvrdým drogám, význam Mexika coby odběratelské země je směšný ve srovnání s tím, jak důležité je jeho území pro tranzit drog do Spojených států. Tamní drogový trh je považován za největší na světě a je to právě neutuchající poptávka po omamných látkách, jež pobízí mexické kartely k tomu, aby je neustále dodávaly.

Dalším faktorem, který významně přispěl k dnešní tristní situaci, je změna poměrů v zemích Střední Ameriky. Guatemala či Nikaragua v devadesátých letech skoncovaly s vleklými vnitrostátními boji, čímž se jejich území stalo bezpečnějším pro převoz drog z producentských jihoamerických států na severoamerické odbytiště. A v neposlední řadě je pozemní transfer přes Mexiko důsledkem efektivního zasahování proti pašování letadly. Jednu uzavřenou cestu jednoduše nahradila cesta další.

Stát proti kartelům a kartely proti sobě

Bezpečnost je v mnoha koutech Mexika, kudy probíhají pašerácké cesty - zejména ve státech Sinaloa, Baja California, Nuevo León a Tamaulipas - opravdu na pováženou. Vedle drobné kriminality jsou tu na denním pořádku vraždy a jiné způsoby vyřizování účtů. Velmi rizikovým povoláním je v těchto oblastech služba v policii, jejíž příslušníci jsou nejčastějším terčem drogových gangů.

Za viníka tohoto označují mnozí Mexičané současného prezidenta Felipeho Calderóna, který krátce po tom, co v roce 2006 nastoupil do funkce vyhlásil válku drogovým kartelům. Ovšem aniž by se o tomto svém úmyslu zmínil během své předvolební kampaně. Tato válka proti "narcos" se vleče bez výraznějších úspěchů. Mexické armádě se sice podařilo zabít několik předních představitelů drogových kartelů, na jejich místo ale pokaždé nastoupí někdo jiný a činnost kartelů a s ní spojené násilí neustává. Spíše naopak. Prezident Calderón byl proto donucen požádat o spolupráci i Spojené státy, jejichž špionážní letadla mají v rámci boje proti kartelům povolen volný přelet přes mexické území.

Bezpečnostní poměry ale komplikuje také fakt, že v Mexiku operuje necelá desítka kartelů - Sinaloa, La Familia, Cártel del Golfo, Juárez, Tijuna či Cártel de los Beltrán Leyva - a vedle nich i několik paramilitárních organizací jako Los Zetas či Los Negros, které se specializují se na špinavou práci, s níž se velké kartely nechtějí obtěžovat. A všechny tyto skupiny, vedle toho, že bojují s mexickou vládou, bojují také mezi sebou. Odhalené masové hroby, jež také čas od času proniknou do našich médií, jsou právě výsledkem těchto mezikartelových bojů. Jejich členové se navzájem rozhodně nešetří. Uřezávání hlav a končetin je bohužel zcela běžnou praxí.

Kudy dál?

Řada expertů ovšem nepřičítá tento stav tolik politice prezidenta Calderóna, jako kolapsu priistického režimu. Mexiko fungovalo coby tranzitní území, i když samozřejmě v úplně jiném rozsahu, už od devatenáctého století. Po mexické revoluci se za dlouhých sedmdesát let hegemonie strany PRI konstituovala jakási nepsaná dohoda mezi obchodníky s drogami s místními priistickými funkcionáři - ti za úplatek nechávali vybrané gangy používat předem dohodnuté cesty. Oboustranně výhodná spolupráce ovšem skončila s pádem PRI v roce 2000. Od té doby se vztahy mezi kartely začaly vyhrocovat a Calderónova válka, která přišla o šest let později, byla jen pověstnou, poslední kapkou.

Ačkoliv bývalý kolumbijský prezident Álvaro Uribe, převzal do jisté míry paralelu, kterou použila Hillary Clintová, a Felipeho Calderóna za jeho boj pochválil a tvrdý postup proti kartelům označil za jediný efektivní způsob, jak se jich zbavit, mexická veřejnost tento názor nesdílí. Množí se protivládní demonstrace a prezident je neustále viněn ze smrti tisíců civilistů, které si boje s narcos i mezi narcos vyžádali. Podobné nálady výrazně snižují šance Calderóna a jeho strany na to, aby vyhráli v nadcházejícím souboji s PRI o prezidentské křeslo. A hlasitými kritky jsou také Spojené státy, i když zejména v posledních měsících zaznívá z úst jejich představitelů přiznání, že i ony mají na rozbujelém mexickém obchodu s drogami svůj díl. Přesto ale severoamerická vláda přistoupila několikrát k tomu, že stáhla své občany z nejrizikovějších oblastí. Trpkou třešničkou na dortu je ale skutečnost, že zbraně, jimiž drogové kartely disponují, pocházejí z velké částí právě ze Spojených států.