Matka Tereza

Matce Tereze se už za života říkalo "svatá chudých" a její charitativní práce ve východoindické Kalkatě se stala natolik nepřehlédnutelnou, že v roce 1979 dostala Nobelovu cenu míru. Ta se zásadně uděluje žijícímu laureátovi. K blahořečení a svatořečení ovšem nestačí činy, které jsou vykonány za života, jakkoli by byly výjimečné a příkladné. Připadá v úvahu až po smrti, jestliže se přihodí události přesahující lidské poznání.

V případě včera blahoslavené misionářky je přitom otázkou, zda uzdravení nemocné, která si na zhoubný nádor přikládala Matkou Terezou posvěcený medailon, je větší záhadou než to, že do řádu Misionářek lásky, který v padesátém roce minulého století založila, vstoupilo na čtyři a půl tisíce sester, které dnes provozují misijní domy, školy a hospice pro chudé a umírající ve sto třiatřiceti zemích světa. Větším zázrakem než zázračné uzdravení je zmírnit bídu či nabídnout důstojnost v hodině smrti lidem, kteří by jinak nepovšimnuti zemřeli někde na ulici.

Ve světě, který si cení leda lidí úspěšných a zdravých, přesvědčila Matka Tereza svým příkladem tisíce následovnic, že má smysl zasvětit život těm, které už zde žádná kariéra nečeká. Vlastně by bylo divné, kdyby Matka Tereza po smrti nepokračovala v zázracích, které dělala za života.