Matěj Schneider: Revolta v americké sněmovně. Slabší předseda, to není nutně špatně

Letos to ale bylo jinak mimo jiné kvůli tomu, že republikáni získali ve volbách v této komoře většinu jen velmi těsnou. Příležitosti se pak chopila hrstka nespokojených republikánů, bez jejichž hlasů nový předseda vyhrát nemohl.

Čtěte také

Jan Fingerland: Republikáni dostali facku. Sami od sebe

To, že frakce republikánských kongresmanů zatápí svému lídrovi pod kotlem, není úplná novinka. V roce 2015 podobně potrápila skupina rebelujících republikánů (pod vedením budoucího Trumpova šéfa štábu Marka Meadowse) tehdejšího předsedu sněmovny Johna Boehnera.

Ten se rozhodl, že si nechce kazit podobnými tahanicemi stáří a raději předčasně odešel do politického důchodu. O tom, jak nevděčná pozice předsedy může být, velmi dobře vypovídá to, že se po Boehnerově odchodu nikdo ze zbylých relevantních republikánů moc neměl k tomu, aby se funkce chopil.

Méně handlování za zavřenými dveřmi?

Ne tak Kevin McCarthy, který přesně po funkci zjevně baží dlouhou dobu – ve zmíněném roce 2015 mu unikla mimo jiné kvůli několika politickým škobrtnutím. Ale bylo jasné, že po vítězství v loňských volbách není silnější kandidát než právě on. Nicméně jestliže se jeho zmíněný předminulý republikánský předchůdce Boehner musel vypořádávat s rebéliemi ze stran Tea Party frakce republikánské strany, McCarthymu přibyly starosti o trumpovské kongresmany.

Čtěte také

Jefim Fištejn: Proč Trump sám sobě škodí?

Frakce přibližně dvaceti republikánů, která McCarthymu zkomplikovala život, není úplně ideologicky koherentní. Jsou v ní zástupci jak zmíněných Tea Party libertariánů, tak právě trumpisti typu Matta Gaetze. Co je spojuje, je osobní nevraživost vůči osobě McCarthyho. Ta byla ale v průběhu hlasování poměrně planá, jelikož sami neměli žádného kandidáta, který by měl šanci McCarthyho porazit. Nastala tak komická situace, kdy rebelující republikáni nominovali na post předsedy sérii svých kolegů, kteří mnohdy sami podporovali McCarthyho.

McCarthy nakonec vyhrál v patnáctém kole hlasování (tak dlouho trvala volba předsedy naposledy před americkou občanskou válkou). Ale už teď je jasné, že to bude mít velmi těžké. Musel totiž republikánským vzbouřencům slíbit mnohé ústupky. Vedle jejich požadavků, aby na úkor svých služebně starších kolegů zasedli v klíčových výborech právě oni, šlo především o pravidla určující, jak lze vyvolat hlasování o odvolání předsedy.

Čtěte také

Jan Fingerland: Trumpova kouzelná hůlka se zlomila

Po McCarthyho ústupcích bude na vyvolání takového hlasování v praxi stačit nespokojenost de facto jediného kongresmana. V minulém kongresu se potřebovala shodnout většina strany. Je tu samozřejmě mnoho důvodů k obavě, jak své nově nabyté moci nad sněmovnou využije hrstka republikánských rebelů, spousta z nich před dvěma lety během neslavného 6. ledna hlasovala proti certifikaci volebního vítězství Joea Bidena.

Na druhou stranu je těžké nemít radost z toho, že si kongresmani vymohli decentralizaci moci ve své sněmovně. Ostatně opatrně tento výsledek chválili i někteří demokraté. Zdlouhavé hlasování o novém předsedovi sice bylo velkým mediálním cirkusem, který byl vyvolaný eufemisticky řečeno problematickými kongresmany. Jestli to ale znamená méně handlování za zavřenými dveřmi a více sice komických, ale transparentních hlasování, jako bylo toto, může vše mít i pozitivní dopady.

Autor je publicista