Martina Vacková: Cannes 2023 – výstupy z depresivního světa

1. červen 2023

Byla jsem na filmovém festivalu v Cannes. Pršelo, ale pak se udělalo hezky. Bylo to hektické, ale pak měl člověk dobrý pocit z udělané práce. Bylo hodně filmů, ale pak měl člověk radost, že se tolikrát propadal do různých světů. Pokud chodil často na filmy.

A to by byl člověk blázen, kdyby toho nevyužil, v této olympiádě toho nejlepšího filmového, co rok přinesl.

Čtěte také

Letos bylo v Cannes poněkud nápadné, že vás filmy po projekcích nevyprovodily do deště v chmurách z toho, jak je svět kolem nás tragický a šílený. Jistě, nebyly to žádné komedie. V Cannes se na plátně během těch dvou týdnů odehrály příběhy, které často končily s nadějí.

Jako by filmaři cítili odpovědnost za to, že když teď žijeme ve světě po pandemii, v energetické a jiné krizi a v Evropě s válkou za dveřmi, nemůžou ještě divákům nasypat kýbl smutku na hlavu.

Anatomie filmového růstu

Otevřené a projasněné závěry se letos objevily v několika canneských filmech. Jeden z nejprobíranějších filmů byl podle mého názoru japonský snímek Monstrum. Dostal cenu za scénář a byl dokonale propracovaný – v jeho centru  jsou dvě děti, ve škole šikanované. Film hledá, kdo a kde jsou monstra, která ničí naše vztahy a životy.

Čtěte také

Tři perspektivy ukazují, že hledání pravdy či správného pohledu na věc není jednoznačné. A jednoznačný vůbec hlavně není závěr. Dostala jsem se do několika vášnivých debat s novináři z celého světa a udivovalo mě, co všechno ve filmu i v závěru viděli či neviděli.

Možná jsem se mohla zeptat samotného režiséra snímku, slavného japonského režiséra Hirozaku Kore-edy – jednou totiž seděl v bistru, kam jsme šli povečeřet. S nadšením v očích, že vidíme slavnou osobnost dva kroky od nás, majestátně procházíme kolem jeho stolu s nenápadným pokukováním po hvězdě.

Chápu, že tenhle fascinační moment blízkého kontaktu s japonskou legendou platí jen pro nás pár nadšenců, protože běžná veřejnost nezná jeho filmy, natož samotného filmaře. A přitom už taky dřív dostal v Cannes Zlatou palmu!

Čtěte také

I novináři jsou jenom lidi očarovaní filmovou hvězdou. Leonardo DiCaprio by se na ulici v Cannes asi takhle volně pohybovat nemohl. Alespoň jsem ho nezahlídla. Ale při odchodu z jeho tiskové konference k jeho novému filmu Killers of the Flower Moon, který na podzim přijde i do českých kin, se spustil ve frontě novinářů povyk. Všichni chtěli podpis nebo selfie.

Oceňuju hvězdy, které tyto výkřiky nenaplní pýchou, ale pokorou. Taky jsem si chtěla Lea vyfotit, když byl kousek ode mě, ale kdo mi bude věřit, že na té fotce s lesem rukou a změtí mobilů má být kdesi za nimi slavný Leo?

Přemíra rychle jdoucích příběhů na plátně i nás diváky vrhala do únavy. Jaký den je dneska? Kdo jsme? Na co jdeme za půl hodiny? „Na Anatomii pádu,“ odpovím poslušně. „To jsme právě viděly, ne?“ opáčí kolegyně. Rychle kontroluju program, název jí dokonale pasoval i na právě zhlédnutý jiný film. Ale ne, ten pravý s tímhle názvem teprve uvidíme. Jaký bude?

Martina Vacková

Svým způsobem jsme si tak film dopředu v mysli označkovaly. A měly jsme recht s tou pozorností k tomuto titulu – film pak vyhrál celý festival a dostal Zlatou palmu. Anatomie pádu, hurá, a míříme vzhůru k dalším filmům a festivalům do dalšího kolotoče příběhů a poznávání. Když budou s nadějí jako ty letošní v Cannes, bude se s radostí analyzovat anatomie filmového růstu.

Autorka je editorka Českého rozhlasu Plus

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.