Martin Schulz: Po faktech co? Potopa?

Výkladově je to poněkud obšírnější, ale v principu jde o to, že žijeme v době, kdy veřejnost až tolik nevěří faktům, která k ní skrz média dorazí, nýbrž jeví tendeci věřit spíše tomu, čemu by věřit chtěla. Je to, samozřejmě, dobře vymyšlené slovo a rozsévá svou smrtonosnou všeznačnost na všechny strany.

Pro množinu lidí je pravdou tvrzení “A”, které nepřijímá jiná množina lidí, pro níž je svatou pravdou “B”. Nikdy si neporozumí, neboť idea o všemohoucí neobyčejné přitažlivosti “postfaktických” tvrzení, sama v sobě obsahuje, inu, nemožnost diskuse o daném tvrzení.

V posledních dnech to vidíme zřetelně například na informacích o případném budoucím sbližování Ruska se Spojenými státy. To je setrvalé zbožné přání, které ovšem v moderních dějinách (po fázi námluv a souznění) dříve či později pravidelně troskotá na rozdílných geopolitických zájmech obou velmocí.

Současná touha po sbližování je navíc lehce paradoxní, neboť zásadní americké autority, jako například CIA či Bílý dům, zřetelně sdělily, že mají informace o ruském kybernetickém vměšování do prezidentských voleb, a to na straně Donalda Trumpa.

Ale je to - v post-faktickém světě - stejně jedno. Ocitli jsme se spíše v dějinném zlomu, kdy informační zahlcení přispívá nikoli k ujasnění mechanismů, které ovládají svět, nýbrž slouží naopak k dokonalému zmatení a pomíchání pojmů a dojmů. Historie podobná zlomová období zná. Ve chvíli, kdy mluvené slovo z kazatelen (a morální hodnoty, jím nesené) bylo přehlušeno (po vynálezu knihtisku) záplavou tištěných a skvělých nových nápadů, bylo pak vedlejším efektem tohoto demokratického vynálezu období několika století různých válečných konfliktů.

Vzpomíková akce při příležitosti výročí okupace 1968 - Karel Schwarzenberg|foto: Vojtěch Man

Umačkat k smrti

V moderní době pak vynález rozhlasu, šířící slovo snadno do skoro všech domácností, pomohl rozesít zdánlivě bizarní a odpudivou ideologii nacionálního socialismu (včetně rasové nenávisti) do většiny německých domácností s výsledkem, který též dobře známe, a to pod názvem “2. světová válka”.

Informační zával přinášený celosvětovým rozšířením internetu, kdy bleskově po celém světě proudí nespočítaně názorů zcela opačných, ale i též ve všech více než padesáti odstínech šedi, či jakékoli jiné barvy, nepřispívá k porozumění mezi národy, ale k jejich - opisem řečeno - ublábolení k naprosté neshodě.

Mimochodem, o tom, že fakta nehrají velkou roli, víme my, v České republice, svoje. V roce 2013 bylo v předvolební kampani kandidáta Miloše Zemana použito proti jeho soupeři, Karlu Schwarzenbergovi, několik očividných lží. Třeba ta o nacististických symbolech, které se měly nacházet v sídle choti knížete Schwarzenberga.

Nebo ta o tom, že kníže se chystá po volbách vrátit majetek sudetským Němcům. Byly to nepravdy, ale voliči kandidáta Zemana je chtěli slyšet a chtěli je považovat za pravdy. Ve finále pak, po podané stížnosti na neregulérnost voleb, Nejvyšší správní soud uznal, že v kampani kandidáta Zemana zazněly lži, avšak - podle názoru soudu - neměly takovou intenzitu, aby ovlivnily výsledek voleb. My v Čechách jsme postfaktický svět vynalezli nejméně tři roky před celým světem!

Vladimir Putin|foto: ČTK/AP, Koji Sasahara,ČTK

A co se sbližování Trumpa s Putinem týče: samozřejmě si všichni přejeme, aby napětí ve světě pominulo. Samozřejmě si přejeme, aby si - obrazně řečeno - padli do náruče prezidenti Trump a Putin. A mohli by si potom s nimi padnout do náruče i všichni Evropané, a k nim by se připojili i všichni Afričané, Eskymáci, Australané a Číňané - a všichni bychom se mohli samou snahou o snížení napětí umačkat k smrti.