Martin Fendrych: Facebook a samota

Zaujalo mě, jak se autor podivuje nad tím, že se osaměle může cítit mladá žena nebo muž, nebo taky stará žena nebo muž, i když má mobil a facebook. Jako by tyhle elektronické věcičky mohly zaplašit skutečnou lidskou samotu, stav, kdy nablízku postrádám jinou lidskou bytost, která se mnou naživo mluví, dělá na mě grimasy a občas se mě dotkne.

Vnímám už delší dobu sociální sítě přesně opačně, tedy jako výraz opuštěnosti. Protože ten, kdo má dost živých přátel, které může nahmatat, se kterými zajde do kina, do hospody, na kávu, nebo je pozve na zázvorovou limonádu ve vedru, ten obvykle nemá čas se příliš věnovat Facebooku a Twitteru, nemá tolik času chatovat po telefonu.

Samo sebou existuje dost lidí, kteří jsou dobře zakořenění v jednom či více společenstvích a ještě k tomu dokážou krmit sociální sítě; takoví ti hyperkomunikátoři. Ale podle mých zkušeností je většina facebookářů a mobilních telefonistů skutečně osamělá, nemají moc do čeho píchnout, a tak se věší na sociální sítě, aby samotu zaplašili.

Ono přece nejde jen o krátká sdělení či výkřiky pod nějakým facebookovým tématem. Život je stále velmi komplikovaný, každou chvíli holky a kluci, ženy a muži, stařeny a starci řeší osobní problémy. Příklad. Objeví vám rakovinu nebo jinou zlou nemoc, Alzheimera třeba. Půjdete s tím na facebook? Možná, někdo, nějaký hodně otevřený týpek nebo exhibicionista. Ale většina to neudělá, bude svůj strach, svoji bolest a úzkost držet v sobě.

Fyzická přítomnost člověka je nenahraditelná. Zkuste na Facebooku, na Twitteru či Viberu společně mlčet. Jen tak sedět, držet druhého za ruku, nebo se třeba ani nedotýkat, ale být s ním v malém, společném prostoru. Na sociálních sítích nesmíte mlčet, to pak neexistujete. Ale při fyzickém setkání mlčet můžete. A během toho mlčení můžete druhému leccos předávat. Naději. Sílu. Pochopení. Soucit. Lásku.

Měli bychom vědět, že i když jsme s někým v kontaktu na sociální síti, může se nám vzdalovat. Živé společenství nelze technikou nahradit.