Margarete Schellová popsala zážitky českých Němců po konci války
75 let staré události z prvních dnů po konci války zaznamenala ve svém deníku herečka Margarete Schellová. Její svědectví o tom, čím si bez ohledu na vinu nebo nevinu prošli v prvním poválečném roce někteří Němci, komentuje v pořadu Portréty historik Dušan Hübl.
„Polské Židovky z koncentračních táborů, s vypálenými čísly na pažích, škrábou brambory s námi. Jsou svobodné, musejí ale ještě pracovat. Hodně toho prodělaly. Ze sedmi tisíc jich přežilo sto. Teď tady sedíme společně, internované Němky a volné Židovky. Rozumíme si, není mezi námi nenávist. Ony vědí, jak teď vypadá náš život, a litují nás.“
To si zapsala 17. července 1945 do svého deníku Margarete Schellová, pražská Němka, divadelní a rozhlasová herečka a publicistka. Deník si začala psát 15. května 1945, kdy už byla sedmým dnem internována na různých místech Prahy s dalšími Němci, Čechy podezřelými z kolaborace s nacisty a dokonce i s „osvobozenými“ vězni z koncentračních táborů, čekajícími na repatriaci.
Deník Margarete Schellové vyšel vloni v nakladatelství Academia a je pozoruhodným svědectvím o tom, co prožívali čeští Němci po konci 2. světové války. Podobné texty vyšly už dříve v Německu. Spojuje je kritický postoj k Čechům a k tomu, jak se po konci války k Němcům chovali. Málokdy si autoři těchto vzpomínek pokládají otázku, co některé vůbec vedlo k tomu, že se nesmyslně brutálního násilí na německých civilistech dopouštěli.
Bez jediného obvinění
Schellová ve svém deníku negeneralizuje, neoznačuje všechny Čechoslováky (ani všechny příslušníky nechvalně proslulých Revolučních gard) za zločince. Uvědomuje si, co asi mnozí během války prožívali. Dokáže ocenit pomoc našich vojáků, členů gard, stejně jako dokáže kriticky ohodnotit chování některých internovaných Němců (a hlavně Němek). I proto byl její text po vydání v roce 1957 přijatý organizacemi vysídlených českých Němců velmi kriticky.
Margarete Schellová (1911–1969) vystupovala v meziválečném období mj. v pražském Novém německém divadle, psala rozhlasové hry, povídky a fejetony pro časopisy. Od roku 1934 pracovala v německém vysílání pražského rozhlasu, který využil jejího mimořádně kultivovaného a zajímavě zabarveného hlasu.
V roce 1941 byla z rasových důvodů propuštěna a nacistické úřady několik let řešily, zda jejím otcem skutečně byl židovský obchodník Simon Schell. Poté, co byla v březnu 1946 propuštěna z českého internačního tábora (drželi ji bez jediného obvinění), vysídlili ji do Německa, kde pak dál pracovala ve stuttgartském rozhlasu.
Host pořadu Portréty Dušan Hübl se značnou měrou podílel na vydání jejího deníku v češtině a odhalil mnohé z jejího složitého života.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
