Marek Hudema: Nobelova cena za ekonomii. A demokracii
Letošní Nobelovu cenu za ekonomii získala trojice v Americe pracujících ekonomů Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson. Ne náhodou, protože to co zkoumají – tedy souvislosti mezi ekonomickým rozvojem, institucemi a také demokracií –, je dnes důležitější než dřív. Přitom ukazují, že účast lidí na správě věcí veřejných přispívá k ekonomické prosperitě. A že k udržování demokracie je třeba neustálých změn.
Když jsem se před osmi lety poprvé setkal s jedním z těchto nobelistů, profesorem Robinsonem, zdálo se, že téma jeho výzkumu je trochu abstraktní a odtržené od života. A to si myslela i část zejména českých ekonomů.
Navíc kniha, kterou tehdy s Acemogluem napsali, a která vyšla u nás rok před tou s názvem Proč státy selhávají, byla sice čtivá, ale poněkud dlouhá a občas trochu nejasná.
Studie, ze kterých kniha vycházela, byly sice mnohem přesvědčivější, nicméně rozhodně to nebylo jednoduché čtení do postele.
Vlna populismu a to, že se ve Spojených státech se dostal k moci Donald Trump, ale přitáhla k výzkumu Robinsona a jeho kolegů i mnoho z těch, kteří je brali na lehkou váhu.
Extraktivní a inkluzivní společnosti
Robinson a jeho kolegové zjistili, že existují – velmi zjednodušeně řečeno –, dva druhy společenských institucí: extraktivní a inkluzivní. Ty první slouží hlavně elitám a vysávají bohatství společnosti v jejich prospěch. Ty druhé slouží do určité míry všem a umožňují každému, nebo podstatné části společnosti, zapojit se do rozhodování o jejím směřování.
Čtěte také
Nemusí přitom jít, jak Robinson vysvětluje o klasickou demokracii. Například v raně novověké Anglii a Británii existovalo jen omezené volební právo. Zároveň ale bylo možné ovlivnit rozhodování parlamentu peticemi a suplikami.
A naopak moderní Mexiko je sice demokracie, ale jeho instituce slouží spíš bohatým a mocným než všem. Jak ostatně dokládá zbohatnutí v roce 2014 nejbohatšího muže světa, mexického telekomunikačního magnáta Carlose Slima Helúa.
Tiše hovořící a velmi zdvořilý Robinson se přitom těmito i dalšími výzkumy zabýval s velkou pečlivostí. Před zveřejněním definitivních výsledků vždy o svém výzkumu pochyboval a opakovaně prověřoval své závěry.
Čtěte také
Acemoglu a Robinson se pokusili kvantifikovat i to, o kolik jsou na tom inkluzivní a demokratické společnosti ekonomicky líp než ty s opačným zaměřením. A vyšlo jim, že dlouhodobě zhruba o 40 procent.
Problém je ovšem v tom, jak se k inkluzivním institucím a demokracii dostat, a hlavně jak demokracii udržet. Na to odpovídá jejich kniha Úzký koridor.
Podle jejich výzkumu skutečná demokracie funguje tam, kde je dostatečně silný stát, který ale zároveň není tak silný, aby „přepral“ společnost.
Demokracie je cestou mezi chaosem a diktaturou. Udržet se v tomto úzkém koridoru přitom není vůbec jednoduché. Nejde totiž o statický stav.
Je třeba neustále přizpůsobovat instituce i společnost různým změnám.
Zkrátka, podle letošních nobelistů je demokracie ekonomicky přínosná, ale zápas o její zachování je náročný a nikdy nekončí. Právě to bychom si měli z jejich práce hlavně pamatovat.
Autor je komentátor serveru lidovky.cz
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
