Malé poučení z letošních voleb

Po tom, čeho jsme byli dosud svědky, lze asi zatím vyloučit vznik nějaké nové opoziční smlouvy nebo velké koalice mezi ODS a ČSSD. Jejich vzájemné útoky před volbami i po nich překročily totiž veškeré meze, které by skýtaly nějakou šanci na takovou povolební spolupráci.

Mezi pány Paroubkem a Topolánkem zeje dnes taková propast, že už ji zřejmě nedokáže překlenout žádná politická racionalita. Taková, jakou před osmi lety vyvinuli pánové Zeman a Klaus, když se dohodli na opoziční smlouvě. Na druhou stranu je to dobře, protože tehdejší opoziční smlouva vytvořila tak pokřivenou politickou kulturu, jakou jsme od listopadu 1989 nepamatovali.

Byla to kultura vzájemných kšeftů, zákulisních dohod, dohazování si postů a příležitostí si namazat kapsy. Byl to politický kartel, jehož důsledky sahají až do dnešních dnů.

Například v tom, že se tyto dvě strany nedokáží rozejít slušně a na úrovni. Vědí toho na sebe tolik, že se nedokáží ovládnout, aby po sobě neházely špínou při každé příležitosti. Těsně před volbami ODS dokonce vytáhla na ČSSD obvinění, že některé její přední osobnosti jsou zapleteny do styků s podsvětím a dokonce nájemných vražd.

Tak hluboko by snad neklesli ani v té politicky nejubožejší zemi na světě. V Evropské unii je to pak zcela jistě bezprecedentní politický útok, nota bene před řádnými parlamentními volbami, v době, kdy občané mají již mít klid pro odpovědné volební rozhodování. Co jsme tedy po této předehře mohli po volbách čekat?

V zásadě byli a stále jsou dvě možnosti: buď vytvoří koaliční vládu ODS spolu se Zelenými a lidovci nebo ČSSD se Zelenými a lidovci. Obě varianty musí díky volebnímu patu získat podporu od nejméně od dalších poslanců z jiných stran, takže obě možnosti jsou stále reálné. Kdybych řekl svůj osobní názor, druhá možnost je díky volebním výsledkům sice méně reálná, ale z hlediska budoucího vývoje země prospěšnější.

ODS je velkou a silnou stranou, ale bohužel nemá ve svém současném vedení politicky odpovědné osobnosti, které by byly schopny s určitou dávkou tolerance a smyslu pro kompromis vést koaliční vládu ku prospěchu celé společnosti.

Takových osobností má nepochybně hodně, jenže nejsou v Praze na čele strany, ale v regionech. Doufejme, že se po těchto volbách dostanou i do odpovědnějších pozic. A pak je tu druhý důvod: neumím si představit, že by se Zelení, byť mají jen málo poslanců, spojili v koalici s ODS. Rozdílů mezi nimi je tolik, že by se o tom daly psát dlouhé úvahy, bohužel o nich neví pan premiér Paroubek, který stále znovu a znovu před volbami opakoval, že Zelení jsou jen béčkem ODS.

Chápu, že nechtěl, aby lidé Zelené volili, protože oni pak zničí jeho oblíbený hrad z písku, menšinovou vládu ČSSD s podporou údajně kdekoho, ve skutečnosti hlavně jedné strany, KSČM. Lidovci pod vedením Miroslava Kalouska už nejsou schopni ovlivnit téměř nic, svůj pověstný jazýček na vahách si mohou uložit do skříně, ale možná ho budou moci jednou znovu vytáhnout.

Přes volební neúspěch zůstávají totiž pevnou hodnotou na české politické scéně, jedinou křesťansko - demokratickou stranou, navíc napojenou na Evropskou lidovou stranu, nejsilnější politické uskupení na evropské scéně. Hodnotou, kterou nezničí ani jeden nebo dva špatní předsedové. Existovala samozřejmě i třetí možnost, která je ovšem nejhorší: menšinová vláda ČSSD podporovaná hlavně komunisty a některými dalšími poslanci.

Tato varianta by pak skutečně představovala nebezpečí postupného odbourávání toho, čeho bylo dosaženo od listopadu 1989. Návrat ke komunismu nehrozí, hrozil by velmi silný nárůst moci státu a jeho pokusů regulovat a reglementovat ve společnosti všechno, co by bylo možné. Hrozila by jakási plíživá normalizace. Jenže ta už stejně v mnoha oblastech nastala.

Divím se řadě komentátorů, kteří často argumentují tak, jakoby hrozilo, že u nás vznikne nějaká nová státostrana, která bude všechno ovládat. Sami dobře vědí, nebo možná tuší, že pro vznik takovéto téměř totalitní strany u nás nejsou žádné podmínky a ani nebudou. I kdyby přece jen vznikla menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů, stále by zůstala v platnosti výchozí situace, že je totiž česká společnost rozdělena na levici a pravici téměř přesně napůl.

Levice má možná ve společností stále mírnou převahu, ale její prozíravější sociálně - demokratičtí představitelé vědí, že pokus o mocenskou realizaci bezohledné levicové většiny v české společnosti by znamenal po velmi krátké době definitivní pohřbení šancí na jakoukoli rozumnou levicovou politiku do budoucnosti.

Od ČSSD by se navíc odvrátili všichni její socialističtí přátelé na západě Evropy a získala by nálepku strany, které někdo provedl lobotomii a zbavil ji staré sociálně - demokratické zkušenosti, že s komunisty si nelze beztrestně zahrávat.

Když mluvím o možné narůstající státní reglementaci, mám tím na mysli to, co by bylo možné z hlediska našeho členství v Evropské unii. Ať si pan prezident myslí co chce, naše členství v Evropské unii a v NATO jsou hlavní a rozhodující záruky pokračování vývoje ve směru k právnímu státu a svobodné tržní ekonomice.

Kdybychom nebyli členy těchto společenství, pak bychom teprve mohli mít reálné obavy z nějakých velkých návratů nazpět do neblahé minulosti. Proto si myslím, že jakékoli řeči z jakýchkoli úst o údajné potřebě rozbít Evropskou unii a proměnit ji v nějaké pouze hospodářské společenství, jsou stejnou hrozbou pro tuto zemi jako obavy z návratu ke komunismu. Musíme se dívat na tyto věci z historické perspektivy a neztrácet historickou paměť.

V Evropské unii vzniklo vyspělé právní společenství, které bylo a vždy bude hlavní překážkou pro nový vznik nějaké diktatury, totalitního státu či podobného režimu nesvobody. Na Evropskou unii můžeme nadávat z toho či onoho hlediska, pokud ji však budeme přirovnávat k nějakému komunistickému systému, dopouštíme se zásadní lži. Toto společenství je totiž stejně tak zárukou lidských a občanských svobod jako byl komunismus jejich negací.

Vraťme se však ještě jednou k letošní volební kampani. Její závěr téměř ohrozil legitimitu voleb. Zveřejnění tajné zprávy jednoho vyšetřovacího týmu a politické využití neprověřených informací ve volebním boji ohrozilo totiž právní jistoty mnoha občanů a nebezpečným způsobem destabilizovalo a polarizovalo předvolební politickou situaci. Jakoby voliči dostali rázný signál, že politika je někde úplně jinde než bychom si přáli.

Je možné, že mnohé to odradilo od účasti na volbách. Jejich hlasy sice ve volbách propadli, ale na druhou stranu si řekněme upřímně: měli ti, kteří jako vždy volili ty své velké strany, pocit, že skutečně svou volbou něco ovlivnili? Že docílí toho, co bylo těmi velkými slibováno? Mám o tom své pochybnosti.

A dávám navíc do úvahy, zda je pravda, že práva a zájmy občanů lze prosazovat jen skrze politické strany.

Když velký historik starověkého Říma Titus Livius zkoumal, jaké byly příčiny velikosti a rozkvětu republiky, došel k závěru, že to byly především občanské ctnosti jejích občanů a ne její vyspělé hospodářství, sociální politika nebo zahraniční výboje. Pokud bychom právě na občanské ctnosti mohli spoléhat, neohrozí naši zemi žádný volební pat.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .