„Čo bolo, to bolo, terazky som majorom.“ Legendární věta Pavla Landovského, excelujícího ve filmu Černí baroni, už zlidověla. Málokdo ale ví, že se nejednalo o autorskou licenci scénáristy snímku nebo Miloslava Švandrlíka, autora knižní předlohy se stejnojmenným názvem. Originální postavička zemitého majora měla svůj reálný předobraz.
Píše o tom slovenský deník SME.
Historik Ivo Pečoch totiž vypátral, že předlohou zemitého majora Terazkyho byl důstojník, který se narodil na východním Slovensku. Major Haluška – respektive Terazky – se prý ve skutečnosti jmenoval Andrej Gazda. Během druhé světové války opravdu bojoval proti Rusům a po válce zůstal v československé armádě.
Velel i útvaru Pomocných technických praporů, kam komunistický režim umísťoval údajně politicky nespolehlivé odvedence. Podle zkratky PTP byli označovaní lidovým názvem „pétépáci“. K nim také nastoupil mladý voják Miloslav Švandrlík.
Místní oficír Gazda, širokému publiku známý jako major Terazky, ale nemohl tušit, že se díky novému rekrutovi stane nesmrtelným, podotýkají slovenské noviny. Ve svém článku se snaží přijít na to, jaký Andrej Gazda byl a nakolik se shodoval s Terazkym. Hledají také odpověď na otázku, proč bývalým „pétepákům“ tak překáží film Černí baroni, odehrávajícím se na Zelené hoře nedaleko Nepomuku.
Absolutním vládcem Zelené hory je ve Švandrlíkově díle major Haluška, zvaný Terazky. Obávaný muž vysoké a štíhlé postavy se mdlým pohledem. Nikdo nevěděl přesně, jaké byl národnosti. Možná Rusín, možná i Avar. Mluvil jazykem vzdáleně připomínajícím češtinu.
„V mládí byl dřevorubcem, ale sekeru brzy vyměnil za pušku, bojoval proti Rusům a dostal vyznamenání. Pak se přidal k povstání na Slovensku a dostal další vyznamenání. Po skončení války se pracně naučil číst, což mu spolu s tím, že zvolil správnou linii, umožnilo stát se důstojníkem,“ vystihuje Terazkyho Miloslav Švandrlík.
„Nejsme černí baroni!“ říkají bývalí příslušníci pomocných technických praporů. Je jim většinou přes osmdesát a mají za sebou dva, tři i čtyři roky zvláštní vojenské služby: Jak říkají, místo se zbraní byla s „rychlopalným krumpáčem“ a „dalekonosnou lopatou“.
Jeho kniha Černí baroni stihla vyjít v době společenského uvolnění na konci 60. let minulého století. Krátce po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 se však dílo ocitlo na seznamu zakázané literatury.
Po pádu komunismu spatřilo světlo světa nejen jeho nové vydání, ale i stejnojmenný film v režii Zdeňka Sirového. S představitelem majora Terazkyho Pavlem Landovský prý nebylo snadné vyjít. „Štáb i herci nikdy nevěděli, jakou bude mít náladu, ale postavu komunistického oficíra zahrál famózně,“ konstatuje SME.
Bývalý pionýr, svazák, komunista, voják z povolání, politruk, podplukovník Josef Nitra píše do hasičského časopisu, vystupuje jako jejich mluvčí. Je mu to blízké.
Prakticky nikdo ze čtenářů ani diváků ale netušil, že v dané době ještě žil důstojník, který Švandrlíka inspiroval. Nové a zajímavé souvislosti nedávno odhalil až český vojenský historik Ivo Pečoch, všímá si slovenský list.
„Měl jsem to štěstí, že o identitě majora Terazkyho i dalších postav knihy jsem mohl mluvit ještě se samotným autorem,“ napsal Pečoch v knize Od Švejka k Terazkymu. Věnuje se v ní více skutečným předlohám postav literárních děl s vojenskou tématikou.
„Major Terazky byl jedním z mála, kterým spisovatel totálně změnil jméno. V jedné ze svých knih uvádí, že měl obavy, aby ho předobraz jeho hrdiny nehnal k soudu kvůli urážce na cti,“ vysvětluje také historik Pečoch.
Vzorem byl totiž skutečný profesionální voják, důstojník, který to nakonec v armádě dotáhl až na podplukovníka a strávil v ní 35 let. Pečoch vysledovat fakta i ve vojenských archivech mezi spisy profesionálních vojáků.
Andrej Gazda se narodil v roce 1920 ve vesnici Dlhé nad Cirochou v okrese Snina v Prešovském kraji na severovýchodním Slovensku. Dokončil jen osm tříd základní školy a skutečně se před válkou živil jako pomocný lesní správce v rodné obci.
Slovenská Bratislava se koupe v jarním slunci. Čeká se na výsledek prezidentských voleb, tedy prvního kola, které podle všeho rozhodne jen o finálové dvojici. Tedy o tom, kdo se postaví proti premiérovi Robertu Ficovi a jestli jedna strana, tedy jeho Směr, ovládne už všechny důležité posty ve státě.
Narukoval do armády Slovenského státu, která spolu s Hitlerem bojovala proti údajným „židobolševikům“. V bojích utržil také lehké zranění. Později ho propustili do civilu, ale ke konci války vstoupil do československé armády osvobozující republiku. V řadách vojska zůstal i po válce.
Kariéru začal doplněním svého vzdělání. Absolvoval poslední dva ročníky měšťanky, pak kurz pro důstojníky. V roce 1953 už na Zelené hoře vítal mohutným hlasem příchozí nováčky neboli bažanty.
Některé z nejbizarnějších momentů knihy Černí baroni se tak nezrodily v autorově hlavě, ale měly reálný základ. Gazda například skutečně nosil na slavnostní uniformě německé vyznamenání z druhé světové války, které získal na východní frontě.
Slovenský list SME připomíná, že jednotky takzvaných „pétépáků“ v Československu fungovaly od roku 1950. Tedy v době tvrdého utahování šroubů komunistické diktatury.
Jiřímu Navrátilovi, dlouholetému starostovi českého Junáka a bývalému politickému vězni, nedělalo potíže ani v devadesáti letech odjet na tábor, spát ve spacáku jako ostatní, krmit se z připáleného kotlíku a vyrážet s oddílem na túry.
Sovětské praktiky pronikly za ministra obrany Alexeje Čepičky také do armády. Kromě čistek to byly právě útvary PTP, do kterých režim zařazoval vojáky označované z různých důvodů za nespolehlivé. Ponižující povinnou vojnu si takto museli odkroutit potomci sedláků, bývalých podnikatelů, ale i kněží, intelektuálové nebo sympatizanti nekomunistických politických stran.
Jméno prý černí baroni získali podle černých výložek na uniformách. Ivo Pečoch ale toto tvrzení vyvrací. Černé výložky totiž nosili všichni příslušníci ženijního vojska, ale i chemických jednotek nebo tankisté.
Dokonce ani samotní „pétepáci“ se nezmiňují, že by je jako „černé barony“ někdo během služby nazýval. Je dokonce možné se setkat také s názorem, že označení si vymyslel sám spisovatel.
Komunistické Československo postupně v praxi využilo tisíce mladých mužů k těžké práci v dolech, kamenolomech a podobně. Cílem bylo jejich přetvoření na nové občany, budovatele socialismu. Plnila se i úloha výpomoci národnímu hospodářství.
„Ve skutečnosti se tak zrodil systém, který se dá nazvat jako nevolnický nebo dokonce otrocký. Takový, jaký nemá v demokratických zemích adekvátní obdobu,“ upozorňuje Pečoch.
„Radecký, Radecký, to byl velkej pán, brambory dal vojákům a maso sežral sám“.
Brutální poměry měly daleko k humoru, souhlasí deník SME. Mezi „pétepáky“ trpěly tisíce nevinných. Špatné pracovní podmínky, následky úrazů a těžké dřiny si podle odhadů vyžádaly stovky obětí. Služba v PTP byla navíc na neurčito. Mohla být kdykoliv prodloužena a někteří v ní strávili až čtyři roky.
Budoucí spisovatel strávil na vojně dva a půl roku. Jenže Švandrlík nebyl v PTP. S majorem Terazkym alias Gazdou se setkal v 1. technickém praporu. Tyto jednotky byly jakýmsi nástupcem PTP, ale v podstatně jemnější verzi. Samotné „pétépácké“ útvary už tehdy zanikaly.
I proto jsou kniha a film celé roky předmětem kritiky z řad politických vězňů, kteří opravdu zažili peklo Pomocných technických praporů na vlastní kůži. Sám spisovatel se bránil, že realitu války neodráží například ani takový americký seriál M*A*S*H o korejském konfliktu, přitom se jeho náplni smějí celé generace lidí
Černí baroni se po pádu komunismu dočkali ještě několika pokračování. Žádné z nich už ale Švandrlíkovi nepřineslo úspěch prvního dílu.
Co se týká dalšího osudu podplukovníka Andreje Gazdy alias majora Terazkyho, do důchodu odešel v sedmdesátých letech dvacátého století. Až do smrti bydlel na sídlišti v Pardubicích, kde také v roce 2004 zemřel. Žil tedy i v době, kdy film Černí baroni trhal rekordy v návštěvnosti kin. O tom, jak vnímal svou nechtěnou slávu, však nemáme žádné informace, uvádí slovenský list.
Oddíly PTP, čili pomocných technických praporů, vznikly na začátku padesátých let jako součást tehdejší Československé lidové armády. Byli do nich povolávání tak zvaně politicky nespolehliví branci. Služba u černých baronů, jak se někdy PTP říkalo, nebyla rozhodně snadná.
Gazda se ale údajně rozčílil už při první publikaci knihy. Jeho někdejší kolegyně popsala, jak pobouřený Gazda přišel do kanceláře a chtěl psát dopis právníkovi. V postavě majora Terazkyho se totiž přirozeně poznal.
Dotyčné úřednici prý dalo hodně práce, aby mu jeho úmysl vymluvila. Popisovala ho ale v dobrém. Jako muže sice nepříliš vzdělaného, ale slušného a s džentlmenskými způsoby.
Koneckonců i v Černých baronech je přeci načrtnutý jako důstojník, který má daleko do tupých lampasáků citujících ideologické poučky. Navíc, kterému důstojníkovi komunistické armády se dostalo takové slávy, uzavírá článek deníku SME.
