Byla to opičárna, říká bývalý politruk
Bývalý pionýr, svazák, komunista, voják z povolání, politruk, podplukovník Josef Nitra píše do hasičského časopisu, vystupuje jako jejich mluvčí. Je mu to blízké.
Kdysi sám nosil uniformu. A víc než 15 let psal do vojenských časopisů. Před rokem 1989 prošel armádními funkcemi: tajemník kulturně –výchovné činnosti a redaktor Obrany lidu, nejrozšířenějšího vojenského deníku 80 let.
„Byla to opičárna! Propaganda. A já se na tom podílel. To je všechno pravda. Udělaly se chyby. A režim za to zaplatil. Revoluce v roce 1989 přišla, protože jinak to nešlo. Byla to historická nutnost,“ říká lehce korpulentní a proplešatělý Josef Nitra. Dodává, že se nemá za co stydět: „Já jsem se na těch perzekucích nepodílel. Byl jsem ale součástí systému.“
Tohoto švejkovsky usměvavého muže si oblíbíte pro jeho radost ze života. Je excelentním vypravěčem historek. Ale hlavně – a to je důvod, proč jsme ho oslovili pro Příběhy 20. století – ochotně vzpomíná, autenticky popisuje zákulisí studia politické vysoké školy ve Lvově, jak ho málem zavřeli za rozkradený sklad saxofonů, bicích souprav a obrazů, jak se v roce 1986 psaly reportáže z vojenských cvičení.
Josef Nitra vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa. Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa zde a podpořte natáčení svědectví.
Josef Nitra pochází z úpatí Beskyd, z vesnice Raškovice. Jeho starší rodiče, oba komunisté, pracovali v místní tkalcovské továrně. Když šli do důchodu, patnáctiletý Josef právě končil základní školu. Vyhlédli si ho vojenští verbíři. Dobrovolně podepsal závazek k nástupu na vojenské elektrotechnické učiliště na Slovensku v Novém Městě nad Váhem.
Po třech měsících vojenské školy se mu definitivně zavřely dveře civilního světa. Od té chvíle přijal závazek, že za studium bude minimálně osm let sloužit Československé lidové armádě. „Zdálo se mi to jako dobrý nápad. Nepotřeboval jsem nic, rodiče neměli moc peněz. Bratr také studoval elektrotechniku,“ hledá Josef vysvětlení, proč vlastně nastoupil na vojenskou školu.
Na několika místech svého vyprávění se k tomu vrací, říká, že všechno tak nějak přijímal, co se mu nabízelo: „Když se pro něco rozhodnu, tak to i dodělám,“ říká Nitra. A tak jezdil na pionýrské tábory, stal se svazákem, přijal nabídku na vojenskou školu, a tím pádem se stal komunistou: „Každý voják šel do strany. Já tedy také. To bylo v té době úplně normální.“
Josef Nitra po maturitě v hodnosti rotmistra nastoupil na funkci zástupce instruktora kulturně–výchovné činnosti: „Řeknu to normálním jazykem, prostě jsem vedl folklorní, divadelní soubory, dechovku, která byla složená z vojáků základní služby. Sám jsem sice na nic nehrál, teda učil jsem se na tubu, ale nešlo mi to. Organizoval jsem jejich zájezdy na soutěže, vystoupení,“ popisuje Josef Nitra.
Velitel mu navrhnul, jestli by nechtěl jet do Sovětského svazu studovat politickou školu ve Lvově. Josef se vrátil v roce 1981, měl za sebou důstojnický kurz. Povýšen na kapitána odjel k plzeňské, později k příbramské posádce opět jako „kulturní osvětář“.
Protože pravidelně psal sloupky z různých vojenských recitačních, hudebních a divadelních soutěží a zájezdů, které organizoval, nabídli mu místo vojenského redaktora v Obraně lidu: „To bylo pořád stejný. Někam se vyjelo, chytnul se nějaký vzorný voják. Potřebuješ tři jména, pak to napíšeš, jako aby to bylo živé. Nejhorší bylo třeba jet za rakeťákama. To jsi nesměl napsat, kam jsi jel, číslo útvaru, žádná jména ani funkce. Takže se psalo furt, že při cvičení splnili bojovou úlohu. Když si to přečetl někdo třeba mimo armádu, tak si musel připadat jako blbec. Znáš přeci novinářské zásady: kdy, kde, jak a proč. Tak tam to chybělo, protože to bylo tajné. Takže tam třeba zůstalo jen to ´kdo úspěšně udělal střelby´,“ směje se Josef Nitra.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
