Madrid je všude

Dnes ale to platí zcela jednoznačně. V Madridu vybouchla i část našeho českého světa.

Hned úvodem je totiž nutné zdůraznit, že je celkem jedno, jaká z teroristických skupin je zodpovědná za bombový multiútok, který ve čtvrtek zrána v Madridu připomněl, jak snadno lze v moderním světě přijít o iluzi bezpečí. Je jedno, zda to byla baskická separatistická organizace ETA, nebo fundamentalisté od Al-Kaidy, či snad někdo úplně jiný.

Jde o to, že cíle bylo dosaženo. Cílem jakéhokoli teroristického útoku je vyděsit a terčem jakéhokoli útoku je kdokoli. Největší zbraní v rukou teroristů je strach. A ten se podaří vyvolat vždy, kdy teror udeří.

Následná ideologická zdůvodnění útoků jsou jen žvásty pro média - v jádru jde o nelidsky ohavný boj o lidskou duši.
Teror nic nebuduje, jen rozrušuje, a tím vytváří prostor. Kdo či co ho vyplní, to je ta složitější část celého procesu.

Původci teroru mají bezpochyby nějaký plán - útoky na civilisty jsou tou destruktivní částí plánu, mají za cíl znejistit stávající a nějakým způsobem fungující struktury. Jak dosáhnout té další části plánu není ve fázi rozbíjení důležité, v té jde jen o zmar.

V demokratické společnosti fungují určitá pravidla. Mezi ně se určitě nevměstnají argumenty, podpořené atentáty na bezbrannou veřejnost. Proto jsou jakési ideologické argumenty původců teroru předem odsouzeny k odmítnutí. Konsensus, na kterém je nekrvavý vývoj společnosti založen, se nedá vynutit hrozbou ohrožení veřejnosti.

Ale čeho se však můžeme - zpětně - dopátrávat jsou důsledky teroristických útoků. A ty jsou opět více než zřetelné. Na té zřetelnější straně jde o tu znejistěnou duši, o připomenutí nejisté a neochranitelé lidské existence, na té nezřetelnější rovině, ale nejspíš v základní linii, jde o moc nad těmi sice nejistými, leč ekonomicky snadno spočitalenými lidmi.

Ve finále jde tedy o to, kdo z teroristických útoků profituje? A tady je už odpověď nejen složitá, ale i nehezká.
Široká veřejnost je na tom špatně, ta je odsouzena z obou stran - teror jí zbavuje jistot, které jí nikdo (natož stát) nevrátí a ještě jí (zvýšením bezpečnostních pravomocí státu) ubude individuálních svobod.
Neboť: Jestli se něco po iniciačním útoku na newyorská "dvojčata" a na Pentagon hodně změnilo, pak tedy - životní úroveň obyvatel západního světa. Ne snad, co do počtu zhltaných hamburgerů a vytřískaných aut, ale hlavně - v oblasti stále zřetelněji omezovaných osobních svobod... V rámci boje proti globální teroristické hrozbě se moderní demokratické společnosti, jistě že ve jménu ochrany křehké květinky, zvané demokracie, zbavují čím dál více těch osobních výdobytků v oblasti svobody, ve prospěch sílících bezpečnostních mechanismů. Ať už se jim říká policie, armáda, zpravodajské služby, nebo stát, vláda, parlament.

Můžeme proti tomu všemu posilování bezpečnostních opatření láteřit, ale protože si ale vůbec nejsme jisti, jestli náhodou nejsme příštími terči teroristických útoků (jako, že jimi jistě jsme.) vzdáváme se se skřípěním zubů částeček a částí vlastních svobod výměnou za iluzorní pocit bezpečí, které by nám měl jakýsi nezřetelný útvar, nazývaný tu stát, jindy mezinárodní společenství, či podobně, zajistit.

Takto viděno - to, čemu se říká terorismus, hladce vítězí kdekoli a kdykoli si vzpomene.
A to nejhorší nakonec - kdo je tady, v tomhle propojeném světě, navíc pozorovaném ze všech možných úhlů pohledu - teroristou? Když si vezmeme jen onu zmiňovanou "iniciační" událost 11.září 2001 - už vlastně víme jistě, kdo to inicioval? Skutečně známe úplný mechanismus a celé zřetězení všech jednotlivých součástí teroristického plánu, na jehož konci naráží do věží Světového obchodního centra dva dopravní letouny a jiný padá na americké ministerstvo obrany? Známe z toho nějaké části - o jiných, a možná celkem důležitých, nevíme nic. Hlavním zřetelným výsledkem "11. září" je probíhající, bezbřehá, všeovlivňující "válka proti terorismu", která se stala jakousi novou osou, kolem níž se točí nejmodernější světové dějiny.

České republika si od samého počátku v téhle terorismem ovlivňované moderní struktuře mezinárodních vztahů vůbec neví rady. Jediné, co místní vlády zřetelně a rychle dovedou, je více či méně nápadně a nápaditě převádět čím dál rozsáhlejší bezpečnostní pravomoci do rukou několika jedinců.

Co bychom však potřebovali více, je si všímat kořenů teroristického myšlení, které jsou i v nejmodernější světě stále stejné - kromě náboženských fundamentalistů jsou jimi i separatisté a (a tady už by nám všem mohlo zazvonit v uších) nacionalisté. Hlavně ta poslední položka, soudě přinejmenším podle rétoriky, je v Česku považována spíše za legitimní součást politické agitace, než za teroristickou hrozbu...