Lustrace v Bulharsku a Rumunsku

"Museli bychom stáhnout značný počet našich agentů a důstojníků ze zahraničí," prohlásil v této souvislosti šéf nynější zpravodajské služby Kirčo Kirov, který dodává, cituji- "Nedokážu si představit, že by stát, který si sám sebe váží, mohl podniknout takový smrtonosný krok vůči vlastním zpravodajským službám."

S tím však nesouhlasí zmínění občanští aktivisté, kteří demonstrovali před budovou parlamentu. Ti tvrdí, že dodatkem lustračního zákon bude znemožněno odhalení pozadí současného politického systému v zemi a dokumenty s tím spojené skončí definitivně kdesi v archivech. Bulharský zákon o lustracích byl schválen údajně až po silném tlaku z Bruselu. Tamní instituce nechtějí mít za partnera zemi, která by takto omezila své vyrovnání s minulostí. Unie navíc odmítá možnost, že by jednala s bulharskými partnery, kteří by mohli mít za sebou práci v komunistické rozvědce, kontrarozvědce, či přímo v politické policii a vznikalo by nebezpečí, že by takoví lidé sledovali osoby ze zbylých členských zemí EU.

V zahraničí si slibovali, že by se úplným odtajněním archivů mohlo vnést světlo i do dvou případů, které se dotkly mezinárodní scény. Tedy takzvané bulharské stopy, možné spoluúčasti bulharské tajné služby na přípravě pokusu o atentát na někdejšího papeže Jana Pavla II, nebo zabití bulharského disidenta Georgiho Markova otrávenou špičkou deštníku na londýnském mostě Waterloo.

Bulharský zákon je navíc v uvozovkách poměrně měkký. Na rozdíl od České republiky, kde mají bývalí činitelé STB zákaz vykonávat řídící veřejné funkce, nebo Polska, kde tak museli učinit v případě, když ve svém osobním lustračním prohlášení lhali, totiž nenutí veřejné činitele k demisi. Bulharským příslušníkům a konfidentům bývalé státní policie nehrozí ani jiné sankce.

Tamní parlament spoléhá na to, že dotyčné osoby odstoupí dobrovolně pod tlakem vlastního svědomí. O tom, že je taková domněnka diskutabilní není třeba polemizovat.

O krok dále jsou v sousedním Rumunsku. Klauzule o utajení spolupracovníků Securitate přestala platit poté, co se k moci dostal prezident Basesku, který trvá na definitivním zúčtování s minulostí a úplném odtajnění archivů. I když zákon o lustracích byl schválen už v roce 1999, odpovědné osoby se zaštiťovaly neexistencí prováděcích předpisů a lustrační proces tak stagnoval. Securitate byla v dobách vlády Nicolae Čaušescua všemocnou a v podstatě teroristickou organizací. V roce 1977 krvavě z takzvaných patriotských pohnutek potlačila povstání rumunských horníků, pronásledovala obránce lidských práv a také zmasakrovala odpůrce režimu v Temešváru v prosinci roku 1989, tedy pár týdnů před vzporou většiny občanů země, která nakonec vedla ke svržení vůdce. Muže, který sám sebe označil za transylvánského génia a národního kondukátora, nicméně zastrašovaným obyvatelstvem nakonec považovaného spíše za šílence.

Rumunsko prožívá období, někdy zvané lustračním šílenstvím. Sdělovací prostředky zahájily kampaň za úplné odtajnění archivů. Ukázalo se totiž že, mezi 22 miliony občanů země spolupracovalo se Securitate až 700 000 lidí. Mezi konfidenty Čeaušesckuovi bezpečnosti podle zpráv rumunské alternativy našeho Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu patřily už dvanáctileté děti, které donášely na své učitele, spolužáky a v mnoha případech i na rodiče.

Odpůrci lustrací začali, jako kdysi u nás, hovořit o honu na čarodějnice. Podle Vladimira Tismaneska, který byl prezidentem jmenován do čela zmíněného úřadu, jde však o demagogické tvrzení. Jak tvrdí, takzvané čarodějnice byly v minulosti podle něj většinou nevinné ženy, které se doznaly ke svým takzvaným hříchům až po dlouhém mučení a byly později upalovány na hranicích. Jejich soudci většinou konali vědomě na straně zla buď ze zištných důvodů, nebo ve vleku vlastního fanatismu, podobně jako příslušníci a konfidenti Securitate. Chce- li země definitivně skoncovat s bývalým komunismem, musí být odtajnění podle Tismanesca úplné a bez výjimek. S tím nelze než souhlasit. Nabízí se však otázka, zda je taková snaha v Rumunsku vůbec realizovatelná. Před třemi stovkami pracovníků Národní rady pro vyšetřování zločinů komunismu stojí nelehký úkol. Prozkoumat minimálně 12 kilometrů dokumentů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .