Lukáš Kovanda: Proč nerostou úroky na vkladech?
Češi se diví. Česká národní banka zvyšuje úrokové sazby s největší vehemencí za posledních více než dvacet let.
Jednotlivé komerční banky ale úročí vklady stále mizivě. A navíc některé z nich připouští, že na běžných účtech možná už ani nikdy úroky navyšovat nebudou. Nikdy.
Lukáš Kovanda: Ekonomicky jsme stále svobodnější. Opravdu?
Česká republika dosáhla v nejnovějším vydání indexu ekonomické svobody svého dosud nejlepšího umístění.
Drobní střadatelé prostě ostrouhají. Důvodem je to, že banky vlastně jejich peníze ani tolik nepotřebují. Rozhodně ne tolik, aby jim stálo za to zvýšit úroky a tím získat od vkladatelů více peněz. Banky totiž mají dost svých peněz vlastních. Mají už teď více peněz z vkladů a rezerv než jsou schopny a ochotny rozpůjčovat.
Loni ukončený intervenční režim České národní banky tento nadbytek ještě umocnil. A dále tak snížil zájem bank o vklady drobných střadatelů. Ti se tak musí spokojit s úroky, které zdaleka ani nepokryjí inflaci, zatímco jednotlivé banky si ukládají peníze u centrální banky za úrok násobně vyšší.
Před zhruba dvěma lety, když se intervenční režim pomalu chýlil ke svému konci, naši centrální bankéři zarputile přesvědčovali veřejnost, že intervence není tištění nových korun. Pokud se ale žádné nové koruny netiskly, proč banky střadatelům úroky nezvedají, a dokonce připouštějí, že to už možná ani nikdy neudělají?
Kultura dluhu v české společnosti
Proč nemají zájem o peníze střadatelů? Protože nové koruny se během intervence ve skutečnosti vytiskly, a ne že ne. Akorát nešly do oběhu, ale zůstaly bankám. Od někoho – a za něco – přece Česká národní banka eura během intervence kupovala. To, že peníze nevznikly ve fyzické podobě jako papírové bankovky či jako mince, ale v podobě elektronické, je už pak jen nepodstatný detail.
Lukáš Kovanda: Proč mít něco levně, když to můžeme mít draze?
Zdolali jsme další dějinný milník. Česká republika ještě nikdy ve své historii nebyla v zahraničí tolik zadlužená jako právě v horké současnosti. Ke konci roku 2017 činil její zahraniční dluh 4,37 bilionu korun.
V důsledku intervence tak dochází k přesunu celospolečenského bohatství od střadatelů k bankám, které jsou aktuálně rekordně ziskové. Třeba právě proto, že střadatelé mají dnes mnohem hůře úročené úspory než banky své rezervy.
Výsledkem intervencí je také obří ztráta Česká národní banky. O té sice ústav tvrdí, že je čistě účetní záležitostí. To je ovšem pravda jen do určité míry. A centrální banka tu míru překročila. Pokud by ztráta byla menší, peníze ze zisku naší centrální banky mohly jít o dlouhé roky dříve do státní kasy, která by za ně financovala příslovečné školy, nemocnice, mosty, tratě i dálnice.
Česká národní banka zmíněným přesunem bohatství od střadatelů k bankéřům navíc kromě jiného vlastně říká, že střádání se nevyplácí, a tedy že lepší je dluh. Proti němu sice další regulací – zpřísňováním podmínek hypoték – bojuje, nicméně je to ona, kdo kulturu dluhu v české společnosti utváří.
Nevíme, odkud další krize přijde, ale víme, že bude souviset s dluhem. V nějaké jeho podobě. Centrální banky – nejen Česká národní banka – v rámci „řešení“ krize předešlé zadělaly na krizi další. Znehodnocením měny a hlavně devalvací společenské hodnoty spočívající v uvážlivém, hospodárném a úsporném nakládání s penězi. Hodnoty, která se vytváří po generace.
Autor je hlavní ekonom Czech Fund
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
