Lukáš Jelínek: Piráti na cestě od protestní strany k vládní odpovědnosti

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vojtěch Pikal, Ivan Bartoš a Mikuláš Ferjenčík kandidovali na nového předsedu Pirátů.

Uplynulé desetiletí přineslo v české politice masivní nástup protestních stran a hnutí. Autentičtí, budovaní odspodu, byli ale prakticky jen Piráti.

Věci veřejné byly manažerským projektem Víta Bárty. Podobně se jevil Úsvit či nyní Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Protestně se definovalo i hnutí ANO.

Dokonce je modernizační a protikorupční étos vyšvihl na první příčku. Jde však o politické hnutí v pravém slova smyslu? Vždyť vše se v něm točí kolem jediného silného lídra, jemuž si prakticky nikdo netroufne odporovat. Přitom u protestního subjektu se předpokládá vysoká aktivita členů, kteří chtějí být těmi, co změní poměry.

Piráti nejsou stranou jednoho muže. Ivan Bartoš byl už v minulosti v předsednickém křesle na čas vystřídán Lukášem Černohorským a letos měl dokonce dva důstojné vyzyvatele. Kdyby chtěl či musel skončit, má jej kdo nahradit. To se o ANO říct nedá. Rovněž o místopředsednické posty byl nezvyklý zájem. Piráti navykli soutěživosti a neskrývají ani své ambice.

Zatímco tradiční strany působí mdle a zmohou se leda na zákulisní intriky, Piráti jsou stále čiperní. Bylo například sympatické sledovat, jak na celostátním fóru otázkami z pléna i z internetu grilují uchazeče o vysoké posty a poté také volební štáb.

Význam konsensu a kompromisu

Odvrácenou stránkou této živosti jsou veřejně ventilované spory, čerstvě například o to, kdo a za kolik dělá asistenty pirátským europoslancům. Pro politické aktivisty, které Piráti silně připomínají, jsou typické zbytečné potyčky, za nimiž leckdy stojí nezvládnutá ega.

Přesto je ale cítit vůle Pirátů učit se politickému provozu. Ve Sněmovně se řadí k nejpracovitějším poslancům. Už též přivykají myšlence, že k prosazení svých cílů potřebují partnery. Ty identifikují zejména ve středových Starostech a nezávislých, kteří za sebou netáhnout ani současné, ani devadesátkové kauzy.

Dojem, že jsou učenliví, dělají i jedinci, které Piráti v sobotu představili coby lídry kandidátek do krajských voleb a zájemce o mandáty ve třetině Senátu. Někteří se zaskvěli zajímavými politickými prioritami, další se pokusili být aspoň vtipní a několik z nich koktalo nervozitou.

Společnou však mají připravenost jít do politických střetů, přestože dosud Piráti třeba senátní volby v řadě obvodů vynechávali. Teď jim ale dochází, že potřebují být vidět a slyšet, i když zrovna nezvítězí. Důležité to je pro budování regionálních struktur i povědomí voličů o tom, že jsou personálně dobře zásobeni kompetentními osobami.

Pirátům se také podařilo rozšířit svůj programový záběr. Ty tam jsou časy, kdy opisovali nebo si nechali radit od zhrzených expertů jiných stran. V současnosti předkládají propracované návrhy nejen v oblasti transparentnosti, digitalizace či svobody sdílení, ale i v sociální a školské politice, orientují se v daních, ochraně přírody i zahraničním dění.

Chtějí-li si voliči ověřit manažerskou zručnost Pirátů, mohou pohlédnout na radnice ve třech největších městech republiky, kde na jejich řízení participují. V Praze mají přímo primátora. Jen je otázkou, nakolik jim Zdeněk Hřib dobře slouží. Je sice symbolem odklonu od starých pořádků, avšak se zdá, že marketing nadřazuje výkonům a že mu vázne koaliční souhra i komunikace.

Lukáš Jelínek

Protestní formace se často poznají podle natolik silného přesvědčení o vlastní pravdě, až zapomínají na potřebu vést s politickým okolím i voliči zevrubnou debatu, vysvětlovat své postoje a nejlépe i přijímat dobré nápady druhých. Až i Piráti plně pochopí význam konsensu a kompromisu, budou moci vyměnit protestní háv klidně i za šat vládní spoluodpovědnosti.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)